Tokyo Eyes

Tokio na sklonku století. Policie je na stopě zločince, zvaného „Slepiec". Mladá dívka Hinano se setkává s tajemným „K", který se rozhodl vzít spravedlnost do vlastních rukou. Přes silné dioptrické brýle míří na ,voje oběti, které však pokaždé mine. Opravdu je míjí?
Ve filmu Tokyo Eyes, stejně jako v životě, není nic tak, jak si myslíme. Brýle slouží k tomu, aby přes ně nebylo vidět a revolver není smrtící zbraň. Vedle nové a čisté Hinano „K" pomalu upouští od své hry na spravedlivého hrdinu a od svých videoher a vrací se do reality. Zasáhne io střela. A zasáhne ho žena.
Do role dívky Hinano byla obsazena devatenáctiletá zpěvačka pop muzic, jejíž fotografie se objevily na obálkách stovek japonských magazínů pro teenagery. Ve filmu zpívá Hinano píseň I'm Brand New.
Program ART

Autor/Zdroj: /

Komorní snímek Jeana-Pierra Limosina Tokyo Eyes byl natočen v hlavním městě Japonska a s japonskými herci. Formou i obsahem odpovídá současnému trendu filmových realizací, v nichž se uplatňuje vliv moderní popkultury s videoklipovými postupy, s technohudbou a s nezakotvenými hrdiny. - Z počáteční historky z černé kroniky o pátrání po podivném zločinci s přezdívkou Slepejš, který v dioptrických brýlích střílí na lidi a nikdy se netrefí, se vyvine křehký milostný příběh. Jeho protagonisty jsou zmíněný mladík Slepejš, jenž nechce svým obětem ublížit, nýbrž je chce jen vystrašit a přimět je, aby se chovali slušně, a sedmnáctiletá naivní Hinano, jejíž bratr Roy je policistou. Dívka se náhodou setká s mladíkem a začne jej sledovat. Brzy pochopí, o koho jde. Pod jejím vlivem se nový známý, který se jí představil kavkovským jménem K, rozhodne s nebezpečnou hrou skoncovat. Možná je však už příliš pozdě... - Hlavní hrdina se živí vymýšlením videoher. Snad proto mu splývá skutečnost s virtuální realitou a on přestává rozlišovat mezi dvěma rozdílnými světy. Považuje se za mstitele drobných křivd a podobně jako hrdinové videoher, ani on ve skutečnosti nezabíjí. Setkání s upřímnou a "čistou" Hinano je pro něj šancí, jak se vrátit zpět do "normálního" světa. Jejich něžná láska prochází během děje různými stádii. - Důležitou roli v Limosinově snímku hraje Tokio, nikoli jako odcizené moderní velkoměsto, ale jako městský labyrint, v němž mohou mít lidé k sobě blízko. - V menší roli "pěšíka" ze zločinecké organizace jakuzy se objevuje kultovní japonský filmař Takeši Kitano.

Autor/Zdroj: /Filmový přehled


Dívka Hinano pracuje v salónu krásy a nijak zvlášť se neliší od svých vrstevnic. Její bratr Roy, se kterým bydlí, je policista, a tak mu čas od času přes rameno zahlédne fotografie zavražděných nebo počítačem vytvořené podoby hledaných zločinců, vzniklé podle popisu svědků. Jeden z nich dívku zaujme: mladík mladý jako ona, zvaný Slepec, který útočí na náhodné kolemjdoucí v silných dioptrických brýlích, vystřelí na ně z pistole - ale vždycky mine. V ulicích s každým jeho útokem vzrůstá strach: co když podivný Slepec jednoho dne - úmyslně nebo náhodou - zasáhne svůj cíl?

Život Hinano se radikálně změní v okamžiku, kdy v metru zahlédne cestujícího, jenž je podle všeho hledaným mladíkem. Místo aby zavolala policii, začne ho sledovat, seznámí se s ním a nakonec se ocitne v jeho bytě, plném gramodesek a počítačových her. Mladík, který se představí jako "K", je jí stále sympatičtější. Hinano totiž brzy pochopí, že není obyčejným šílencem, ale že za svou zvláštní "zálibou" ventiluje zoufalou osamělost, kterou někdy cítí i ona sama. Vzkaz, který nechala na bratrově záznamníku, Hinano nakonec smaže a změní novému známému účes, aby alespoň trochu zmenšila šanci na jeho dopadení. "K", který poprvé v životě poznává někoho, kdo ho chápe a koho by mohl milovat, se rozhodne svých útoků nechat. Nebude však Slepec, stejně jako monstrum doktora Frankensteina, chtít žít dál samostatně? A nevypátrá Hinanin bratr, zvědavý na sestřinu novou lásku, jak se věci ve skutečnosti mají? A především - jak se zachová vrahoun z jakuzy, se kterým se "K" nešťastně zapletl?

Film režiséra Jeana-Pierra Limousina zkrátka není jen napínavým krimi-thrillerem o četnících a zlodějích, a není ovšem ani klasickou milostnou romancí o dvojici mladých lidí, kteří se sblíží v odcizeném labyrintu moderního velkoměsta. Je tím vším dohromady, především však - už podle svého názvu - snímkem, který využívá motiv "dívání". Snímkem, pro který je přinejmenším stejně důležité to, o čem vypráví, jako to, jak působí a jak je udělaný. Francouzský režisér Jean-Pierre Limosin patří mezi ty nečetné Evropany, kterým se podařilo natočit japonský film (i když produkce a tvůrčí štáb Tokyo Eyes jsou přece jen zčásti francouzské). Navzdory "exotickým" reáliím, originálnímu šikmookému obsazení a dialogům v japonštině ovšem jeho film své zřetelné evropanství nezapře. Autor, který na sebe už dříve upozornil dvěma "nočními" snímky - Gardien de la nuit (1986) a L'autre nuit (1988 - s Julií Delpyovou v hlavní roli), si od hrdinů i prostředí udržuje odstup: vše, co je ve filmu japonského, tak vlastně ještě zdůrazňuje "odstup cizince" od vyprávění, pojatého jaksi z vnějšku jako letmý pohled do rychle míjejícího auta. Vzpomeneme-li si na Jarmuschovy japonské turisty, kteří v Tajemném vlaku přijedou obhlédnout "Elvisovo město" Memphis, jsme skoro doma: oba tragičtí mladí hrdinové i Tokio, které je skoro dalším protagnistou vyprávění, představují jakousi poetickou "turistickou" licenci. Nápad s titulníma očima je využitý mnoha různými způsoby: nejen, že "K" sleduje svět videoher na obrazovce a při svých útocích využívá zkreslující brýle, ale sám film plyne v nesčetných pohledech, těkajících městskými ulicemi, průchody a pasážemi a příliš neulpívajících na postavách a jejich citech. V předváděném městě i v autorovi "chybí nebe": pro samé domy a pohyb schází pocit spočinutí a jistota pevného bodu.

Limosin spojil vzpomínku na pocity, které na počátku 80. let "vynalezli" jeho neobarokní rodáci Beineix a Carax, s kosmopolitní atmosféru nezávislých filmů. Jeho snímek je lehce srozumitelný a dá se v něm brouzdat stejně zvolna jako v podvečerních ulicích, ulpívat na detailech a přikládat jim třeba i nějaký význam. Nebo se dojímat nad láskou, zmarněnou civilizační krutostí. Nebo se jen tak nechat nést a čekat, až se skoro na konci objeví ve fantasticky koncentrované epizodě sadistického jakuzy kultovní japonský herec a režisér Takeshi Kitano. Limosinův film je každopádně určený spíš pro oči než pro mozek, a dobře se při něm žvýká popcorn. Užijte si to, mládeži.

P.S. Filmem Tokyo Eyes na sebe upozorňuje nová distribuční společnost Artcam, která se hodlá profilovat především uváděním nestandardních uměleckých snímků. Hodně štěstí.

Autor/Zdroj: Prokopová Alena/Cinema