Ten tajemný předmět touhy

Předlohou filmu byla kniha   Pierre Louyse, pokud vím, u   nás vyšla pod dvěma názvy   novější „Žena a   loutka“ a původní „Žena   a tatrman“. Obojí   výstižné. Conchita dokonale   ovládá umění manipulace,   je nepřístupná jen tak, aby   tokajícího loudila   neodradila a zároveň natolik   přítulná, aby si ho tím   víc připoutala a ze   zištných důvodů udržela   ... „Nepatřím nikomu, jen   sobě a zůstanu sama sebou.   Nemám nic cennějšího než   sama sebe ... To je moje   kytara. Budu na ni hrát, pro   koho budu chtít já.“ Při   natáčení se Luis Buňuel   dostal do konfliktu s hlavní   představitelkou Ángelou   Molina a byl nucen obsadit   roli Conchity ještě   náhradnicí Carole Bouquet.

Zaslepená honba za přeludem,   který mění tváře, a ze   svého lovce dělá směšnou   a pošetilou figurku   ztrácející smysl pro   realitu. Pořád se   připomínající zprávy o   teroristických útocích a   živelných pohromách a   projevy násilí obklopující   hlavního hrdinu aniž by jim   věnoval pozornost, vnímám   jako metaforu jeho odtržení   od skutečných problémů a   upnutí se na stále   unikající objekt jeho   chtíče a iracionální   touhy. Možná se ale mýlím   a jsou tam opravdu jen kvůli   znepokojující atmosféře, u   Buňuela jeden nikdy neví.   Jeho filmy se málokdy dají   interpretovat jednoznačně,   zaměstnávají hlavně mozek,   emoce už méně.   Surrealistická východiska   jeho tvorby jsou i tady   patrná v různých bizarních   detailech, přece jen už ale   není po formální stránce   tak šokující jako dřív.   Rozhodně je ale pořád   daleko od nějaké neškodné   usedlosti.

"Jdeš k ženám?   Nezapomeň na bič!"   Tento výrok německého   filosofa Friedricha   Nietzscheho tvoří rámec, do   nějž zapadá dále   neschopnost získat ženu,   která ví, že když muži   dá co žádá - a muž chce   po ženě vždy jen to jedno,   tu jednu věc, totiž tu   její, jak se hezky říká ve   Svatbě jako řemen -, muže   tím ztratí, a když mu to   nedá, ztratí ho taky. Je to   Buňuelovo oblíbené téma   nezavršenosti,   nedokončenosti, jež   naznačil již v třicátých   letech ve Zlatém věku. Ale   žena je přitom jen hrubý   pytel exkrementů, jenž je tu   neustále někým přenášen   z místa na místo jako   zbytečná přítěž,   zatímco kolem vybuchují   bomby teroristické   Ježíškovy revoluční   osvobozenecké frakce.