Ta naše písnička česká

Tato feérie složená z   písniček Karla Hašlera o   Praze by byla filmem v   solidním průměru prací   režiséra Podskalského a to   i s jeho obvyklou minirolí -   tentokrát kominíka.
Tento film má však   ještě něco navíc co v   oficiálním popisu nenajdete.   To něco vidím v jeho   černobílém úvodu, který   je, na rozdíl od   následujícího vyprávění,   pevně svázán s dobu jeho   vzniku, s dobou budování   Prahy její centrum   nevyjímaje. Těm, kteří to   zažili zvlhne možná i oko.   Můžeme tu vidět tramvajový   most uprostřed Václaváku   při budování prvního   podchodu, odstřely starých   budov na místech budoucích   stavenišť doprovázené   veršem písně "my Prahu   nedáme, radši ji   zbouráme..."   autentickými záběry   budování sídlišť kde už   lidé bydleli ale komunikace   ještě nebyly vybudovány.   Zhlédnutí doporučuji   zejména těm kdo nedávno   kritizovali ukončení metra v   letňanských polích, kde   ještě není zástavba   dobudována ale dál se z   metra dostanete "suchou   nohou".
Dalším   kladem je dnes bezesporu   přehlídka, celá plejáda,   herců a zpěváků, které   již dnes nemůžeme vidět.   Namátkou bych jmenoval pana   Bejvla (domácího), Sestry   Allanovy (tři staré panny) s   milou Jiřinkou Salačovou   nebo Otto Šimánka   (flašinetář).

Film plný Hašlerek
Udělat film s písničkami   není lehké. Stává se, že   písničky jsou do děje   vkomponovány násilně nebo   se nevztahují k ději nebo   jsou písničky pěkné, ale   děj filmu nestojí za nic...   Je milé, že nic z toho se   tohoto filmu netýká! Navíc   sledovat české zpěváky z   druhé poloviny 60. let je   víc než zajímavé. Je to   taková „Babiččina   krabička“ ve filmovém   podání. Toto dílo pana   Podskalského se mi zdá jako   skvělá pocta písničkáři   Hašlerovi a skvělé   připomenutí jeho písniček.   Těch dodnes živých i těch   už pozapomenutých.

Tento filmík, plný známých   tváří našich předních   umělců, je pro mě   především hezkou   vzpomínkou na dobu dětství   s mojí babičkou, která   měla Hašlerovy písničky   moc ráda. Hodně jich   naučila i mě a často jsme   si je s chutí zpívaly.   Třeba právě tu o hezké   panně Stázi, která bude pro   mě už napořád mít podobu   mladé Pavlíny Filipovské...

To snad ani není film. To je   snad, řekněme, polohraný   polodokument s polozpěvy. Jak   jinak vyjádřit totální   kravinu, to tedy nevím.   Hašlerky vůbec nemusím,   čekal jsem alespoň legraci.   Ne, ne, kdepák, ani omylem.   Ale doposlouchal jsem to.   Musel jsem. Šlak mne měl   poskákat.
.