Ta naše písnička česká

Tento filmík, plný známých tváří našich   předních umělců, je pro mě především   hezkou vzpomínkou na dobu dětství s mojí   babičkou, která měla Hašlerovy písničky moc   ráda. Hodně jich naučila i mě a často jsme si   je s chutí zpívaly. Třeba právě tu o hezké   panně Stázi, která bude pro mě už napořád   mít podobu mladé Pavlíny Filipovské...

To snad ani není film. To je snad, řekněme,   polohraný polodokument s polozpěvy. Jak jinak   vyjádřit totální kravinu, to tedy nevím.   Hašlerky vůbec nemusím, čekal jsem alespoň   legraci. Ne, ne, kdepák, ani omylem. Ale   doposlouchal jsem to. Musel jsem. Šlak mne měl   poskákat.
.

Film plný Hašlerek
Udělat film s písničkami není lehké. Stává   se, že písničky jsou do děje vkomponovány   násilně nebo se nevztahují k ději nebo jsou   písničky pěkné, ale děj filmu nestojí za   nic... Je milé, že nic z toho se tohoto filmu   netýká! Navíc sledovat české zpěváky z   druhé poloviny 60. let je víc než zajímavé.   Je to taková „Babiččina krabička“ ve   filmovém podání. Toto dílo pana Podskalského   se mi zdá jako skvělá pocta písničkáři   Hašlerovi a skvělé připomenutí jeho   písniček. Těch dodnes živých i těch už   pozapomenutých.

Tato feérie složená z písniček Karla Hašlera   o Praze by byla filmem v solidním průměru   prací režiséra Podskalského a to i s jeho   obvyklou minirolí - tentokrát kominíka.
Tento   film má však ještě něco navíc co v   oficiálním popisu nenajdete. To něco vidím v   jeho černobílém úvodu, který je, na rozdíl   od následujícího vyprávění, pevně svázán   s dobu jeho vzniku, s dobou budování Prahy její   centrum nevyjímaje. Těm, kteří to zažili   zvlhne možná i oko. Můžeme tu vidět   tramvajový most uprostřed Václaváku při   budování prvního podchodu, odstřely starých   budov na místech budoucích stavenišť   doprovázené veršem písně "my Prahu   nedáme, radši ji zbouráme..."   autentickými záběry budování sídlišť kde   už lidé bydleli ale komunikace ještě nebyly   vybudovány. Zhlédnutí doporučuji zejména těm   kdo nedávno kritizovali ukončení metra v   letňanských polích, kde ještě není zástavba   dobudována ale dál se z metra dostanete   "suchou nohou".
Dalším kladem je   dnes bezesporu přehlídka, celá plejáda, herců   a zpěváků, které již dnes nemůžeme vidět.   Namátkou bych jmenoval pana Bejvla (domácího),   Sestry Allanovy (tři staré panny) s milou   Jiřinkou Salačovou nebo Otto Šimánka   (flašinetář).