Stíny a mlha

Stíny a mlha nepatří k   nejoslavovanějším   Allenovým snímkům, ale k   mým nejoblíbenějším   určitě, protože mě   jednoduše baví. Třeba už   tou spoustou odkazů na   Allenovy nejen filmařské   vzory. Jako laikovi mi asi   leccos uniklo, ale kromě   jasně kafkovské zápletky   rozpoznávám Orsona Wellese,   film noir, Hitchcocka nebo   Bergmana. Větší pozornost   než obvykle věnuje režisér   výtvarné stylizaci jejíž   jádro už je vyjádřené v   názvu. Tradiční allenovská   slovní komika ("Co když   zrovna polykáte meč a   dostanete škytavku?") si   nijak nepřekáží s   vážnějšími tóny,   filozofické rozpravy na   půdě vykřičeného domu   nepůsobí křečovitě a   nebrzdí celkově odlehčený   tok děje. Allenova   ústřední postavička sice   pobůhvíkolikáté variuje   svoje předchůdce, ale   neztrácí vtip a je   tentokrát zasazená do   opravdu atraktivního,   nevšedního prostředí.   Dobrá práce.

Film zaujme především   černobílým, nebo spíše   mlhavě šedivým   širokoúhlým formátem.   Celý film nás provází   pochmurná mlha, v níž se   plíží škrtič a kde   řádí znepřátelené frakce   domobrany, stejně   nebezpečné a stejně   nahodile si vybírající své   oběti jako sám vrah. Dlouhé   stíny na zdech města   straší obyvatele, a to je   přesně ten čas k vážnému   i humornému zamyšlení nad   podstatou života.

Mám filmy Woody Allena rád,   ale najde se jich pár, které   se mi zas až tak moc nelíbí   nebo mě prostě nijak   nezaujmou. Tenhle patří,   bohužel, mezi ně. Je zde   znát až příliš velká   snaha po experimentu a přitom   tu schází onen typický   allenovský humor. Zůstal jen   neurotický loser, kterého   tradičně ztvárnil sám   režisér, jenže tentokrát   to prostě nějak nefunguje.