Srpnová rapsodie

Vždy, když se podívám na   nějaký film od A. Kurosawy,   tak si říkám, že musím   vidět všechno co natočil a   již se těším na další,   protože zcela jistě vím,   že mě nezklame. I když   tento film nepatří zdaleka k   jeho vrcholů je prodchnut   dojemnými scénami,   lidskostí a krásnými   záběry. Obsahuje i kritiku,   především pragmatické   vypočítavosti dospělých, a   morální poselství. U filmů   mám většinou problém s   projevem dětských herců,   ale zde působí, zřejmě v   důsledku mistrovského   režijního vedení, zcela   přirozeně. Jedinou výtku   bych měl k obsazení Richarda   Gereho, jež svým pojetím   role, typu „keep smiling“,   působí mezi projevem   japonských herců jako   „jeliman“.

Vždy, když se podívám na   nějaký film od A.Kurosawy,   tak si říkám, že další   už vidět nechci. Ovšem po   čase na toto své dobré   předsevzetí nepochopitelně   zapomenu a opět se dívám na   další s tím, že tentokrát   už mě to určitě chytne.   Bohužel nestalo se tak ani u   tohoto filmu. Bylo zde sice   pár krásných scén, třeba   ta v níž si děti u   památníku obětí atomové   bomby, prohlíží sochy   darované městu Nagasaki   různými zeměmi světa a   jedno z dětí pípne, že   nikde nevidí nic z Ameriky-to   je opravdu silný moment.   Také záběr na babičku   dětí, modlící se za   svého též bombou zabitého   manžela je krásně udělán.   Tím bylo ale mé nadšení   vyčerpáno a i přes svou   nezvykle krátkou stopáž, se   mi film neskutečně vlekl.   Zvláštní byla účast   R.Gera, který ač rozhodně   nepatří mezi mé oblíbence,   zde mezi těžkopádně   hrajícími Japonci zářil.