Rok vlka

Rytina Astarte
Toto je troška zložitejšie. Páčila sa mi   kamera, hranie sa s detailmi, páčila sa mi   perfektná hudba, ktorá perfektne ladila s   obrazom a očakávaním, páčila sa mi taká   chladnejšia atmosféra. Pri samotnom príbehu je   to zložitejšie, hlavne začiatok a zopár   perfektných momentov stálo za to, avšak hlavne   druhá polovica výrazne klesala. Herci nič moc,   ale zasa výzorovo pasovali, postavy sa chovali   divne. Je mi jasné, že sa dá v pohode bývať   aniž by si človek niečo začal, ale je jasné,   že keď to bude aj pravda, tak stačí že je to   študentka a nik vám neuverí, a samozrejme bez   klebiet a ohovárania to nepôjde. Preto niekedy   pohnutky postáv som nechápal. Inak o epilepsii   fakt tiež nič neviem, ale bolo to zaujímavé   sklbiť to so životom, láskou, ďalším   smerovaním a osudom. Čo je však famózne tak   úvodná scéna, ponáranie sa, akoby vystúpenie   z tela, nejasnosť, a na okraji zorného poľa   divná postava, prízrak, akoby rozmachlená,   neurčitá podoba vlka. Zvláštny, ale   zaujímavý film

film měl zvláštní "finskou"   atmosféru, charakterizující se svou přirozenou   depresí na své geografické poměry. Tento   snímek sice neudělal nic, co by nesvedl daleko   lépe snímek americký s krásnějšími herci, a   to i přesto, že šlo... já nevím... o samotu,   o milostný střet, vzplanutí dvou generací, o   tenkou nitku nemoci v mládí či riziko nemoci v   pozdějším věku, o hledání se, o   nabízející se dívce, o vzrušeném   profesorovi, o touze po nepoznaném, o   odmítání, o smrti a přežití, o depresi z   životní rutiny? to nejvíc pro mne ale bylo, že   mladá nemocná dívka ve mne dokázala vyvolat   bolest na prsou při své poslední klapce v tomto   filmu. To, co jsem teď napsala je obsah filmu   tak, jak na něj vzpomínám, a já si jej stále   dokáži vybavit - po třech letech.   Finsko/nefinsko, stojí za vlastní obrázek...

Úžasně stylizovaný epileptický záchvat,   kterým film začíná, mne neuvěřitelně   navnadil a připravil na správně   „skandinávsky chladný“ zážitek, kde   studené barvy a chorobně špatná nálada hrají   prim, kde slova představují pouze doplněk k   typické atmosféře, statické kameře o minimu   střihů a jemné instrumentální hudbě, která   skvěle koresponduje s volným tempem snímku, a   kde vlk v podobě nepředvídatelných záchvatů   číhá za každým rohem, načež hrdinka na jeho   hru nakonec musí přistoupit. Divokou duši vlka   sám nezkrotíš, pokud máš strach, proto   potřebuješ zkušeného krotitele. Finové to   zvládají i bez komplikovaného scénáře, až   do jistého momentu: všechno by bylo O.K., kdyby   film držel laťku v podobě tempa a dobře   vystavěných ústředních charakterů, jenže ke   konci jaksi ztrácí půdu pod nohama, protože on   se zachová jako tragický pitomec a samotný děj   se zašmodrchává na způsob telenovel. Proto   opět platí, že méně je někdy trochu více, a   kdyby tvůrci nechali příběh volně plynout,   jako to dělali po větší část filmu, byl bych   daleko spokojenější. Na závěr naštěstí   laťka opět stoupá vzhůru (zazní i poutavý   výklad světa podle Baudelaira).
I když jsem   několik podobně provedených filmů viděl, jsem   velice spokojený. Tohle mi sedlo.