Proxima

Mám rád Evu Green i filmy o   astronautech, ale s   "Proximou" přišlo   zklamání. Hlavní hrdinka   má před sebou vysněný   cíl, cestu do vesmíru, což   sebou přináší odloučení   od malé dcerky. Honí dva   zajíce a její psychika se s   tím neumí vyrovnat. To je   patrné na odcizení dcery až   po útěk z karantény na   hotel za dcerou, čímž Sarah   ohrozí celý projekt   připravované expedice.   Příběh na mě působil   rozvlekle, divák sleduje 90%   filmu přípravy na cestu,   výcvik kosmonautů,   nepříliš vstřícného   Američana, milého Rusa,   závistivého náhradníka   Dána. Drobné neshody   střídá obdiv k ženě,   která se dovede vyrovnat   mužům. Celý pobyt ve   výcvikovém středisku je až   příliš poklidný, prakticky   se nic neděje, všichni jsou   na sebe milí. Na druhou   stranu v porovnání s   "Lucy in the Sky"   ještě dobré.

Podobně jako v Lucy In The   Sky ani v Proximě nejde   vůbec o let do vesmíru.   Tentokrát je to komorní   příběh matky a dcery a   plánovaného odloučení. Eva   Green je bohužel v   trojúhelníku máma, táta,   dcera ta nejméně   uvěřitelná a i když je   produkce pojatá civilně   (čti nízký rozpočet) tak   mi tam nesedí. Snad dostane   alespoň nějakou cenu na   festivalu.

Nuda a "emotionally blackmailing"
Eva Green je krásná, ale   film je vytvořen tak, aby   vyhrál na festivalech, čili   samé citové vydírání -   matka kosmonautka má letět   do vesmíru a nedokáže se   rozloučit s dcerou a to je   hlavní pointa filmu - mezi   tím se díváme, jak   trénují kosmonauti, pak zase   dcera a citové   vydírání...načež se matka   kosmonautka chová jako   někdo, kdo je postižen   hraniční poruchou osobnosti   - a to má letět do vesmíru   - to je zoufalství čumět na   takovej hloupej film