Pohled do očí

Nudné psychodrama, kterého   děj zpomalují retrospektivy.   I když jich není moc, kazí   tenhle táhnoucí se a   uspávající film. Měl bych   dát něco sám sobě, že   jsem neusnul.

Poměrně neznámý snímek   kombinující milostný a   poetický přednes s výrobní   tématikou, který by se dal   označit jako opatrný   přechod do tzv. nové vlny v   60. letech. Komediální   živelnost šla stranou a   spíše se vsázelo na   umělecký přednes a   poklidnou atmosféru.   Příběh není nezajímavý,   samozřejmě s ohledem na svou   dobu, ale na poetickou   atmosféru je potřeba si co   nejdříve zvyknout. Dnes už   nikdo neví, čemu se říkalo   umístěnka. Snímek něco   takového připomene.   Netýkalo se to pouze mladých   lidí, jak by si někdo mohl   myslet, ale i těch   starších. Šlo samozřejmě   o přeložení a něco   takového odmítnout nebylo   jen tak. Finta, jak se z toho   vyvléct, samozřejmě byla a   jaká už pojednává tento   příběh, kde je v rámci   ideologie, jako obvykle, do   patřičné problematiky   zahrnuto daleko více věcí.   Finále příběhu tedy v   žádném případě nemůže   překvapit, čímž je timto   moralizační opět naplněn.   Snímek je tedy určen   především pro náročného   diváka, který rozumí   aspektu dané tvorby. Ostatní   se budou nudit.