Píseň lásky samotářky

Možná bylo bývalo   rozumější pustit si   nějaké náladové country   rádio, co eliminuje přívaly   zbytečných slov, protože v   obrazech, kde pohled na   Scarlett Johansson je po   hudbě druhou, a taky   poslední příjemnou   složkou, neboť zneuznaní   opilci, citující ze stokrát   přečtených děl, hned   potom, co se ráno co ráno   vyprovokují dávkou vodky k   mizernému životu někde tam,   v New Orleans, kde se zastavil   čas, mě nedojímají, a ani   toho jediného žádoucího   klišé, z jinak zde hojně   využitých, to jest   pořádné muchlovačky,   která se při chemii mezi   Scarlett a Gabrielem Machtem   vysloveně nabízela, jsem se   nedočkala, takže...

nakonec pěkný příběh   osudu jedné mladé   holčiny... i když, čekala   jsem více lásky s oním   hochem tam... velmi se mi   líbila role Johna Travolty,   které se ujmul se vším   glancem sobě vlastním, ba   dokonce zapěl tklivé   písně! Scarlett, ještě   jakoby mlaďoučká, se se   svou rolí pomohla vyšvihnout   výše, od té doby jen   září po bocích svých   lepších kolegů. Snímek je   snímkem zvláštním, dodnes   jsem z něj pomýlená, ale   rozhodně doporučuji! Víc mi   stojí jazyk, nemám co   dodat...možná jen, že jsem   čekala více, možná je to   tím, že co se týče filmů   se Scarlett, postupuji od   nejnovějších, ve kterých   debutuje, zpět po ty   prvotní, kde mne alespoň   trochu zaujme recenze.   Zklamáním z jejích starých   filmů se mi potvrzuje, že se   jen a jen lepší...

Takovému typu filmu říkám   "milý"   film.Doporučuji ho   shlédnout,když nejste   předem ospalí.Není   nudný,ale má velice klidné   tempo,které mu naopak   sluší.Člověk musí mít na   tento druh filmu zrovna   náladu.V Písni lásky   samotářky není nic   překvapivého,nového.Je to   "jen" o   mezilidských vztazích a   sbližování samotářských   duší.A to je vždy   zajímavé.Travoltovi role   přestárlého bohéma   slušela.

... „Nelze vytrhnout jedinou   stránku z našeho života,   ale je možné hodit celou   knihu do ohně." S   denním zpožděním   přijíždí Pursy na pohřeb   Lorraine (její přítel jí   takovou maličkost jako je   úmrtí mámy, nepovažoval za   důležité včas sdělit) a   taky se podívat na své   dědictví, na ten krásný   dům o kterém jí babička   vyprávěla. Jenže dům má   do krásy nejen hodně daleko,   ale navíc má, kromě spousty   knih, i dva obyvatele. Bobby (   kdysi univerzitní profesor   angličtiny) a Lawson (jeho   student) každý večer oba   společně propijí a v   poledne, po probuzení,   začínají vodkou s džusem.   Nikdo nechce odejít, takže   této trojici nezbývá než   se pokusit si na sebe zvyknout   a sžít se. Pursy navíc   zjišťuje, že její matka,   kterou ona sama moc neznala,   byla v městečku velmi   oblíbená a obdiv k ní, tak   přechází i na ni. A   postupem času je spojuje víc   než jen společné bydlení,   ale i minulost, která   poodkryla svá tajemství.   Místy sentimentální film s   pohodovou hudbou a citáty   klasiků, kterému vévodí   John Travolta. A na tanečním   parketu mu to jde i v   pantoflích.

Čekal jsem dlouho než jsem   se odhodlal se na tenhle film   podívat a fakt je ten, že   jsem ze začátku tak trochu   ještě váhal ho vypnout, ale   na radu mého velmi dobrého   kamaráda s kterým konzultuji   téměř denně filmy, jsem   vydržel a musím říct-   klobouk dolů pane Travolta!   Pozvolné tempo dává filmu   velkou vážnost a fakt je ten   že hromadu citátů jsem ani   neznal. Vřele doporučuji   každému a hlavně těm(jako   já), ktří s Travoltou   viděli pěknej film naposledy   v roce 1998. Jinak česká   "překlad" zní   Píseň lásky samotářky.