Nikdo nic neví o perských kočkách

Mladí frontmani indie-rockové skupiny Take It Easy Hospital stojí v centru polodokumentárního filmového putování Teheránem a tamní hudební undergroundovou scénou. Ta je – jak tento ilegálně natáčený snímek ukazuje – kvůli mnohým tabu spjatým s íránskou hudbou ohrožená víc než kdekoliv jinde na světě.

„Když jsem chodíval a poslouchal hudbu undergroundu, často jsem v těchto zapadlých místech vídával kočky a psy. Napadlo mě, že ani kočky nejsou svobodné, aby se volně potulovaly ulicemi, a že undergroundoví muzikanti jsou jako ony. A přesto jsou perské kočky ve světě vysoce ceněné, stejně jako my, íránští režiséři.“ Tak okomentoval svůj pátý celovečerní film Bahmán Ghobádí, velký milovník hudby, jenž opakovaně konstatoval, že kdyby se nestal filmařem, věnoval by se právě muzice.

Titul Nikdo nic neví o perských kočkách vznikl jako odvážná sonda do tabuizované scény íránského hudebního undergroundu s cílem poukázat na její jinakost (ve smyslu míry ohrožení) oproti ostatním zemím. Hudba jako taková je totiž v Íránu spojena s řadou zákazů – kromě sólového ženského zpěvu jsou zde například nepřípustné západní hudební žánry. A právě jazz, blues, rock, metal, hip-hop či taneční hudba dostávají v Ghobádího filmu klíčový prostor. Dokumentárně laděný snímek klipového charakteru, v němž vystupují reální hudebníci, vznikal ilegálně. Natáčení trvalo jen sedmnáct dnů a výsledek nebyl a za stávajících společensko-politických podmínek v Íránu ani nikdy nebude uveden v domácí oficiální distribuci. Účinkující hudebníci i režisér riskovali natolik, že po natáčení museli rodnou zemi opustit.

V centru dění stojí dvojice mladých Íránců – dívka Negar a její kamarád a kolega z kapely Ashkan. Za doprovodu obchodníka z černého trhu Nadera, jenž se vyzná v teheránském hudebním undergroundu, procházejí jeho zákoutími s cílem najít parťáky do indie-rockové skupiny a odehrát svůj první (a zároveň poslední) koncert.

Stejně jako ostatní režisérovy filmy naplňuje i tento koncept road movie, Ghobádí se nicméně poprvé přesunul z kurdského venkova do prostředí velkoměsta. Na rozdíl od života dětí, v íránské kinematografii často tematizovaného, se také atypicky zaměřil na existenciální problémy dospívajících jedinců.

Jana Bébarová

Letní filmová škola Uherské Hradiště 2018

Snímek mapující podmínky a působení několika kapel undergroundové hudební scény Teheránu vychází ze skutečných událostí a je vystavěn v paradokumentárním stylu. Prostý příběh muzikanta Negara a zpěvačky Ashkan, kteří ve velkoměstě hledají další členy své vznikající kapely, tvoří ústřední linii celého filmu. Střihová skladba klipovitých sekvencí zachycující hektický život íránské metropole přesně kopíruje rytmus v zemi nepřípustných hudebních stylů, jako je rap, heavy metal nebo blues. Touha po svobodném projevu na pozadí neustálého strachu z hrozící represe vytváří leitmotiv tohoto hudebního filmu. Na scénáři spolupracovala také Roxana Saberiová, americká aktivistická novinářka, jež byla několik měsíců v Íránu vězněna.
Febiofest 2010