Nain souruzu

Road-movie uprchlých vězňů   nesoucí se v melancholicky   tragikomickém tónu. Ač se   film zcela zjevně snaží   ukázat skupinu vězňů, jež   byli zcela po právu odsouzeni   za svoje činy, takovým   způsobem, aby u diváků   vzbudili přinejmenším   soucit, přec svému osudu   neuniknou. Ani v jedné   scéně, či dialogu, jsem   nezaznamenal, že by   kterýkoliv z uprchlých   vězňů litoval svých   předešlých činů a   zpytoval svědomí. Tento   náhled by byl vhodný v   žánru čisté komedie, ale   ve, víceméně,   psychologickém dramatu bych   něco takového očekával,   alespoň u jednoho z nich.   Shodou okolností, největší   soucit, alespoň u mě,   vzbuzoval patnáctinásobný   vrah, takový, na první   pohled, hodný tlouštík.   Výše zmíněná   tragikomedie je zcela   opodstatněná. Komické   scény odehrávající se v   první polovině filmu,   ukradnutí dodávky,   převleky, humorné dialogy   atd., jsou postupně   vytlačovány depresivními a   tragickými okamžiky.   Zdařilá byla   „představovačka“   jednotlivých postav a   filmařský styl, jež je   obdobný jako u   předcházejícího filmu   režiséra Toshiaki Toyody,   Drsné jaro.