Nain souruzu

Road-movie uprchlých vězňů nesoucí se v   melancholicky tragikomickém tónu. Ač se film   zcela zjevně snaží ukázat skupinu vězňů,   jež byli zcela po právu odsouzeni za svoje   činy, takovým způsobem, aby u diváků vzbudili   přinejmenším soucit, přec svému osudu   neuniknou. Ani v jedné scéně, či dialogu, jsem   nezaznamenal, že by kterýkoliv z uprchlých   vězňů litoval svých předešlých činů a   zpytoval svědomí. Tento náhled by byl vhodný v   žánru čisté komedie, ale ve, víceméně,   psychologickém dramatu bych něco takového   očekával, alespoň u jednoho z nich. Shodou   okolností, největší soucit, alespoň u mě,   vzbuzoval patnáctinásobný vrah, takový, na   první pohled, hodný tlouštík. Výše   zmíněná tragikomedie je zcela opodstatněná.   Komické scény odehrávající se v první   polovině filmu, ukradnutí dodávky, převleky,   humorné dialogy atd., jsou postupně   vytlačovány depresivními a tragickými   okamžiky. Zdařilá byla „představovačka“   jednotlivých postav a filmařský styl, jež je   obdobný jako u předcházejícího filmu   režiséra Toshiaki Toyody, Drsné jaro.