Londýnská řeka

Ožehavé téma terorismu   nabízí konfrontaci dvou   světů na jednom kontinentu,   v jednom městě, ke které   jsme přizváni, abychom si i   my sami prošli malým testem.   Musíme ovšem naslouchat   svým myšlenkám a hlavně si   je přiznat. Co se nám začne   honit hlavou jako první? Tak   třeba "no těch tam teda   je", nebo "beztak to   splichtili v tý   mešitě", případně   "a že jí teď ten mobil   ukradne"... "London   River" nás lehce   navádí k jisté toleranci,   netřeba nenávidět muslimy   jako takové, provinil se jen   jeden z nich, dva, tři... ne   všichni. Na druhou stranu   jsme svázáni obezřetností,   která je přirozená a naší   důvěře se tak   příslušníci arabského   světa příliš těšit   nemohou, první pohled je   znevýhodňuje, takoví   Baskové nebo příslušníci   IRA se v tlačenici mnohem   lépe ztratí :-). Mě však   mnohem více zaujala další z   linií, kterou se film   zabývá - jak vlastně známe   svoje potomky, co o nich   víme, čeho se až můžeme   domýšlet?? Je normální,   aby o dítěti věděl v   podstatě to samé ten, kdo se   výchovy prakticky vůbec   neúčastnil, jako ten, co s   ním žil až do jeho   dospělosti? Teď a tady,   když je svět tak malý a   komunikační prostředky   neomezené? Odhadneme, čeho   by byli schopní? I o tom je   příběh dvou rodičů,   jejichž nejistoty, strach a   napětí nechává podobně   prožívat i nás... Navíc   Brenda Blethyn je taková moje   britská filmová máma :-)