Legenda o "1900"

Úžasně fascinující film,   na který už asi v dnešní   době (v televizi) moc   nenarazíte, což je opravdu   škoda, protože film stojí   za shlédnutí. Doporučuji   všem!

Kdybych jednou náhodou nezapl   v noci televizi, tak ani nevim   že tenhle italský film   existuje. A přitom je tento   snímek nabitý kvalitami. I   když nikam nepospíchá   nabízí mnoho myšlenek a   otázek života. Každý má   svůj smysl jiný. S pravdivou   nadsázkou se film pohoupává   po palubě života a smrti.   Příznivci tohoto filmu se   dělí na viděli ho a   neviděli ho, protože kdo se   na něj odváží koukat toho   pohltí. Tim Roth v životní   pozapomenuté roli.

Hrál tak, že i bůh tancoval, když se nikdo nedíval
Film s opravdu zvláštní   atmosférou, smutný až   starobyle nostalgický, ale   právě to je na italských   filmech tak pěkné. A   nejsilnější stránkou je   příběh. Příběh sladěný   každičkou svou součástí a   detailem s harmonií   jazzového piana a trbky,   které jsou v tomto kousku   hlavními hudebními   nástroji, stejně tak jako   dvojice hudebníků, kteří   na ně tak božsky hrají. Je   to příběh téměř   neuvěřitelný, a přitom   při sledování působí tak   skutečně, tak živě.   Chlapec , kterého nalezne   obyčejný topič na obrovské   komfortní zámořské   lodi,jménem tak   zvukomalebným jako je   Virginien. Tato loď putuje z   Evropy do Ameriky tam a zpět   , stále do kola brázdí   oceán a tolik lidí se na ní   přepraví po celou dobu   jejího cestování, po celou   dobu života člověka, který   se tu narodil, který tu   vyrůstal, dospíval, až   dospěl a nikdy mu však osud   nedopřál na ní i   zestárnout, což by pro   totoho citlivého snílka a   zároveň geniálního umělce   bylo možná tím nejlepším.   I přesto , že na lodi   nezestárl, nikdy z ní ani na   okamžik nevystoupil a přito   hrál jako bůh. Na piano a   nenašel se v jeho době nikdo   kdo by se mu mohl rovnat, on   nehrál prsty , hrál svou   duší a ty prsty byly jen   takovými prostředníky k   tomu , aby mohl vyjádřit to,   co skutečně cítí, co   prožívá, co se mu honí   hlavou. Muž který jej nalezl   v krabici od citronů mu dal   jméno, Danny Boodman T.D   Lemon 1900. Je pravda , že v   divadelní hře, bylo i v   českém překladu použito   italského výrazu -   Novecento, což mi připadalo   příhodnější, ale i když   na umělce volali :"Pane   Devatenáctset" nebylo to   špatné.
Komu   učarovala jazzová muzika,   kdo dokáže nechat sama sebe   protknout tak neskonale   improvizovanými a silnými   melodiemi jakými jazzové   dozajista jsou bude jistě   nadšen, neboť prolínání   tého muziky s pocity   hlavních hrdinů je tak   těsné, že chvílemi   nevíte, kdo vlastně hraje   hlavní úlohu, zda herci nebo   jejich skladby, které v   průběhu filmu zaznívají ,   a jejich rozechvělé tóny se   s lehkostí tak samozřejmou   rozplývají nad piány,   saxofony, trubkami i stoly   přítomných hostů. Je to   opravdové souznění hudby,   herců a příběhu, který se   propleten se žhavou jazzovou   muzikou pomalu odvíjí v   několika liniích, aby   nakonec skončil stejně   smutně a tklivě, jako   zazněla trubka pana Maxe,   který si na ni přišel   naposledy zahrát. Někomu   může tento film připadat   nudný, bez napětí,   obyčejný, ale ten, kdo jen   trochu umí hledat v lidských   očích pocity, pro koho je   slovo jazz symbolem   temperamentu , hloubky a   tajemství, možná i jisté   životní filosofie, určitě   bude nadšen. Není to   komedie, není to ani parodie,   možná ani romantika, je   těžké zařadit tenhle film   do škatulech žánru, které   jsou nám známy, je to   zkrátka příběh člověka,   který se na těch několika   stech metrech lodní paluby,   na které prožil celý život   , naučil cestovat po celém   světě díky své   představivosti a schopnosti   naslouchat ostatním, který   viděl mlhu v New Orleans ve   své hlavě desetkrát   zřetelněji než ti , kteří   tam skutečně byli,znal celý   svět jen z vyprávění a byl   z něho velmi nadšený, a   přesto nedokázal nikdy   udělat ten krok a sejít ze   železných schůdků a   vkročit svou nohou na pevnou   zem. Proč? na to si odpověď   musí naléz sám každý, kdo   se na film bude dívat,   protože ani Novecento - tedy   pan Devatenáct set na ni ve   filmu konkrétně   neodpověděl. Byl už tak   blízko, a přeci se nakonec   otočil a vrátil se zpět na   houpající se palubu, mezi   své čtyři stěny kajuty, ke   svému pianu. Je to příběh   o člověku, který za svůj   život, ač žil jen na   několika desítkách   čtverečních metrech tolik   uměl naslouchat lidem, tolik   uměl snít, že jeho život   byl bohatší než leckterého   velkého cestovatele. A tak   vy, kteří se chcete na   chvilku přenést do   zvláštní téměř   nepopsatelné nálady   obrovské výletní lodi,   plné jazzové muziky,   nakouknout malinko do nitra   duše muzikanta, který se   naučil hrát na piáno   úplně sám už jako malý   chlapec a piano pro něho bylo   vším, určitě si tenhle   film nenechte ujít. Není   akční, není rychlý, děj   je spíše zamlžený a   propletený , jakoby   zpomalený veškerými   hudebními nuancemi, ale já   osobně si myslím, že stojí   za shlédnutí.

Životný ROTHov výkon!!!
Skvelý, fenomenálny a   fascinujúci film, určený   výhradne pre náročnejšieho   diváka. Strhujúci   životopisný príbeh (určite   nie historický film) chlapca,   ktorého všetci na lodi   volali podľa roku jeho   nájdenia "1900". Z   bezmenného chlapca sa vyvinul   skvelý klavirista, ktorý   pokoril viacerých   preslávených a nadaných   klavíristov tej doby. No   týto klavíristi si museli s   "1900" zmerať svoje   klavírne umenie na lodi, kde   žil. Tento mladý muž, za   celý svoj život neopustil   loď na ktorej žil,   nevkročil na pevninu, nikdy   ani keď sa loď demoluje...