Jitro

První díl trilogie   režiséra Puriši   Djordjeviče Sen (1966)   pojednává o vývoji   milostného vztahu Alexandry a   Malyho, třetí část Poledne   (1968) zaznamenává   doznívání válečných   událostí v roce 1948. Vřele   doporučuji každému fandovi   balkánských filmů a   válečných událostí za   druhé světové války.

Oproti prvnímu filmu této   partyzánské trilogie   (tetralogie), působí Jitro o   něco přijatelněji – je   odlehčenější,   systematičtější,   přehlednější a   především   stravitelnější. Přesto   zauzlovanost nezmizela,   naopak, uzly se ještě více   utáhly. Djordjević nám   trochu skrytě předhazuje   velké množství otázek,   přičemž se všechny   týkají partyzánů a smyslu   jejich boje ve válce a   života po ní. A jestli ve   Snu byly kolem postav nějaké   nejasnosti, tak Jitro v nich   udělalo bordel už totální.   (Omlouvám se za ten   výraz.)
Přímý   předchůdce Jitra – Sen mě   otrávil, mírně unudil,   hlavně mě napadla otázka,   co to pro Kristovy rány mělo   znamenat (??). Jitro mi pocit   z tohohle díla napravil a na   konci třetího filmu Poledne   jsem zjistila, že se do této   umělecky pozoruhodné série   pomalu zamilovávám.