Sen

Partyzánský film, který však na vzdory svému   zaměření klade na diváka obrovské nároky.   Hodně zmatený, nesouvislý, roztrhaný a   celkově velmi těžce stravitelný. A ne, to   opravdu nemyslím ve zlém.
Hlavním znakem   filmu, nebo alespoň znakem, který mě nejvíce   udeřil přes moje smysly a mozkové buňky je   jeho hodně zvláštní způsob natočení, který   se může vyznačovat lecčím, jen ne logickým   časovým sledem. Protože v okamžiku, kdy   člověk začínal chápat, o co v zrovna daném   momentě jde a zažral se do děje, byl z něho   najednou a zcela nečekaně vyrván a přemístěn   úplně do jiného světa, takřka surovým až   násilným způsobem, aniž by toto přemístění   mělo nějakou logickou návaznost. Tak se to   opakovalo prakticky pořád. Logika, to je to, co   z tohohle filmu po celou dobu uniká. A přesto   neuvěřitelným způsobem nutí k zamyšlení jak   nad jednotlivými postavami, válkou, tak i celým   filmem jako takovým.
Film se mi zdá hodně   odvážný, plný experimentů a fantazií lidí,   kteří na vlastní kůži pociťují dotek   války. Velmi zvláštní byla i hudba, která by   se mi výborně hodila do nějakých   socialistických kreslených grotesek. V   některých scénách působila vyloženě jako   pěst na oko (například v jedné z posledních   scén, kdy většina partyzánů přijde o   život). Myslím, že právě filmy jako je Sen   doprovází velké zmatky a pevná zauzlovanost,   vyžadují hlubší studium, proto je potřeba   vidět je určitě víckrát než jednou. Musím   přiznat, že po chvíli jsem byla přesvědčená   to vzdát a snímek jen tak v klidu a polospánku   nějak přežít, ale něco mi v tom pořád   silně bránilo. Jde o součást velké   Djordjevićovy partyzánské trilogie (tetralogie)   a po jejím skončení jsem byla hóódně ráda,   že jsem na začátku vydržela.