Je to jen vítr

Film oceněný Velkou cenou na letošním Berlinale je inspirován skutečnými událostmi a zachycuje jeden den ze života romské rodiny v atmosféře strachu z útoků neonacistů, při kterých bylo zabito šest lidí, včetně žen a dětí a desítky dalších bylo zraněno. Fliegauf radikálně převrací to, jak jsme zvyklí romské etnikum ve filmu vídat. Plně se soustředí na vykreslení napětí, které ve společnosti vládne a na fakt, že ohrožení jsou všichni bez ohledu na to, jestli pracují a nevyvolávají konflikty nebo jestli zneužívají sociální systém a nechtějí se přizpůsobit. Soustředí se na pocit, který člověk zažívá, když jemu a jeho rodině hrozí nebezpečí, jehož jediným původcem je nenávist a pokládá si otázku, kam až jsme ochotní v toleranci násilí a rozviřování vášní zajít.

Hraný celovečerní film zpracovává reálné události z Maďarska z roku 2008, kdy se v zemi odehrála série otřesných rasových útoků na místní romskou komunitu. Mezi šesti oběťmi na životech byly i dvě malé děti, desítky lidí byly zraněny. Útočníci zapalovali domy a stříleli brokovnicí na rodiny snažící se zachránit si život útěkem z hořících budov. Dopadení pachatelů trvalo více než rok, soud se vleče dodnes. Je to jen vítr zachycuje jeden den v životě romské rodiny kdesi na okraji malého městečka. Otec je za prací v Kanadě. Matka má dvě zaměstnání a stará se o svého nemocného otce. Dcera chodí do školy a syn se toulá po okolí. Všechny stravuje napětí způsobené množícími se útoky. Na město padá tma a nocí se nesou podivné zvuky. Je to jen vítr?

Snímek obdržel druhou nejvyšší cenu v hlavní soutěži Berlinale 2012. Pro závažnost a sílu zpracování tématu xenofobie a rasismu podpořila jeho uvedení do českých kin také společnost Člověk v tísni a festival Jeden svět.

Jeden svět 2013

V roce 2008 se v Maďarsku odehrála série otřesných rasových útoků na místní romskou komunitu. Vyžádala si šest mrtvých včetně dvou malých dětí a desítky zraněných. Útočníci zapalovali domy a stříleli brokovnicí na rodiny, které se útěkem z hořících budov snažili zachránit život sobě a svým dětem. Dopadení pachatelů trvalo více než rok, soud se vleče dodnes. Na základě této události natočil ostřílený maďarský režisér Bence Fliegauf (Dealer, Lůno) film, který si z letošního Berlinale odnesl druhou nejvyšší cenu z hlavní soutěže. Film zachycuje jeden den v životě romské rodiny kdesi na okraji malého městečka. Otec je za prací v Kanadě. Matka má dvě zaměstnání a stará se o svého nemocného otce. Dcera chodí do školy a syn se toulá po okolí. Všechny spaluje napětí, způsobené množícími se útoky. Nad městem padá tma a nocí se nesou podivné zvuky. Je to jen vítr? Režisér Fliegauf radikálně převrací to, jak jsme zvyklí romské etnikum ve filmu vídat. Plně se soustředí na vykreslení napětí, které ve společnosti vládne a na fakt, že ohrožení jsou všichni bez ohledu na to, jestli pracují a nevyvolávají konflikty nebo jestli zneužívají sociální systém a nechtějí se přizpůsobit. Soustředí se na pocit, který člověk zažívá, když jemu a jeho rodině hrozí nebezpečí, jehož jediným původcem je nenávist a pokládá si otázku, kam až jsme ochotní v toleranci násilí a rozviřování vášní zajít. Film bude v předpremiéře uveden na MFF Karlovy Vary a na LFŠ v Uherském Hradišti.

Zdroj: Film Europe CZ

Snímek, v němž se autor odklání od (lehce sebestředných) abstraktních konceptů směrem k nekonvenčně pojaté sociální problematice, reflektuje vražedné útoky na Romy, které se odehrály v Maďarsku v letech 2008-2009. Fliegauf tu zachycuje jeden den ze života romské rodiny v atmosféře strachu z útoku neonacistů a za pomoci radikální formy chytře převrací to, jak jsme zvyklí romské etnikum ve filmu vídat. (Není bez zajímavosti, že během Fliegaufova triumfu na berlínském festivalu vyslalo maďarské ministerstvo spravedlnosti na přehlídku svého zástupce Zoltána Baloga, který má ve vládě na starosti politiku integrace a rovných příležitostí. Ten pak veřejně distribuoval podivné třístránkové komuniké, zdůrazňující prvek fikce ve filmu Je to jen vítr a akcentující výhradně bohulibé kroky vlády ve vztahu k romskému etniku.)

Ačkoli dílo může zdánlivě budit dojem dokumentárního záznamu někdejších událostí, ve skutečnosti jde o vytříbeně naturalistické a v každém ohledu promyšlené drama, které - navzdory dějové vyprázdněnosti - vytrvale stimuluje divákovu pozornost. Fliegauf natočil snímek prostý jakéhokoli démonizování, stereotypů a ovšem také dramatického oblouku - místo dějových zákrut či pitoreskních výjevů ze života romské komunity nám předkládá chytře strukturovaný záznam všedních událostí, které až díky postupně odhalovanému kontextu a důkladné práci s kumulací detailů získávají náležitě děsivý rozměr.
Autorův přístup je čistě pozorovatelský, a přitom rafinovaný a plný náznaků: právě díky této důsledně dodržované metodě disponuje Fliegaufův sugestivní film tak silným vnitřním napětím. Až na několik sporadických tónů tu nezazní žádná hudba, o to preciznější je však samotná zvuková stopa, která patřičně zúročuje živel, jež dominuje názvu snímku. Nervní, fyzické snímání ruční kamerou (využívající výhradně přirozené světlo) navozuje i ve scénách z plenéru pocity klaustrofobie a ještě umocňuje plynule narůstající tenzi. Maximální akcent je kladen na vykreslení atmosféry, jež v dané komunitě vládne, a sice na fakt, že ohroženi jsou všichni bez ohledu na to, jestli pracují a nevyvolávají konflikty, nebo jestli zneužívají sociální systém a nechtějí se přizpůsobit.
Fliegaufův manifest lyrického realismu - částečně evokující jak díla argentinského minimalisty Lisandra Alonsa, tak především syrová sociální dramata bratří Dardenneových - nabízí přes svou enigmatičnost spoustu konkrétních podnětů: klade si otázku, kam až je společnost ochotna zajít v toleranci násilí a rozviřování vášní, pátrá po aktuálních projevech institucionalizovaného rasismu. Je to jen vítr je snímek plný neartikulovaného strachu, jehož vyvrcholení a strohá coda mají ve své úspornosti takřka drtivé parametry.

Aleš Stuchlý, Letní filmová škola 2012

Po mezinárodní koprodukci filmu Lůno (2010, FP 10/2011) natočil přední současný maďarský režisér Bence (dříve Benedek) Fliegauf minimalistické komorní drama z prostředí romské osady, ohrožované nájezdy pravicových extrémistů. Sleduje jeden všední den romské rodiny: matky Mariky, která od rána do večera pracuje, asi čtrnáctileté dcery Anny a mladšího syna Ria, který se poflakuje po okolí. Patří k nim ještě nemohoucí děda. Všichni se chystají v dohledné době odjet do Toronta, kde na ně čeká Maričin muž. Úsporně, avšak o to přesvědčivěji buduje Fliegauf atmosféru se stupňujícím se napětím, jež vrcholí očekávanou tragédií. Realistické líčení nijak nepřikrášluje život v romské osadě, v níž většina obyvatel nepracuje a tráví čas pitím a fetováním. - Film byl inspirován sérií útoků na romské domky, ale jeho děj nemá přímou souvislost se skutečnými událostmi a se zveřejněnými výsledky vyšetřování. - Český distributor spolupracuje při uvádění titulu s projektem Jeden svět na školách a s různými dobročinnými organizacemi.

Tomáš Bartošek, Filmový přehled 2012/11