Je to jen vítr

Madarský film - jJen vítr to ví
Tento snímek představuje   madarskou filmovou produkci v   tom nejlepším světle,   protože ukazuje problematiku   soužití majoritní většiny   s romskou menšinou v   středoveropském prostředí.   Vedle výborně zvládnuté   kamery
a scenáře,   který nám umožnuje sledovat   příběh jedné romské   rodiny v několika rovinách -   matky, dcery a syna a starého   dědečka. Vypovídá nejen o   těžkých podmínkách, ve   kterých romské rodiny   žijí, ale je příběhem o   aktivním přístupu k životu   i když slunce nad   protagonisty filmu právě   nesvítí. Nese v duchu drsné   poetiky, ale i lyrických   scén, kdy je zachycen obraz   nejen rozopadajících se   vztahů, ale i silných vazeb,   které jsou pro romskou rodinu   charakteristické. Je zde   nastíněn nejen obbraz   rasismu, který však může i   mít svoji odvrácenou tvář,   že i rasisty se mohou stát   příslušníci etnické   menšiny. Madarská   kinematografie měla a asi   bude i mít štěstí na   filmové režiséry a   scenáristy, což se však   nedá říci o současné   české produkci

Film který reflektuje   skutečné útoky na cikány v   letech 2008 aš 2009 v   Maďarsku. Nezávislý,   levný, festivalový, nudný   film,ve kterém se toho   člověk moc nedoví. Čekal   jsem napětí, vysvětlení   situace proč se útočilo,   zkrátka něco víc než jen   záběry a scény, které k   tématu moc nebyly. Forma   sdělení mi zkrátka nesedla!

Je to jen vítr
Na jedné straně zajímavé a   rozhodně aktuální téma, na   straně druhé, nezajímavě   natočený film. Ani   dokumentární ani hrané   pojetí. Příliš detailních   záběrů, málo dialogů.   Režisér je dle popisku   ostřílený filmař, ale   takto zpracované téma se mu   nepovedlo.

Trochu jiné maďarské mexické Sin Nombre?
A to bylo jako co -   obhajující dokument, že i   maďarští Cikáni umí   pracovat? Že umí být   čistotní, byť žijí ve   špíně? Návod, jak   provádět úklid? Nebo co?   Už jsem si u Fliegaufa   zvykla, že u jeho filmů   trvá rozjezd děje dobrou   hodinu, tady to však po   hodině chcíplo, pokud to   nebylo chcíplý už v   počátku, jakože bylo. Na   konci na pitevně jsem si   vybavila film Biutiful ani   nevím proč, možná tou   momentální ponurostí na   konci, možná tou chudobou,   do níž byl zasazen celý   příběh, každopádně   Alejandro González Iñárritu   mne vždy srazí na kolena,   zato Fliegauf to dost dobře   neumí. Zkrátka nic, co bych   musela vidět podruhé, natož   to mít na svém externím   disku.