Jan Hus

Praha roku 1412. Papež Jan XXIII. vyhlásil prodej odpustků, ale Pražané, poučeni kázáním Mistra Jana Husa, se proti papežově nemorálnímu nařízení bouří. Hus káže v Betlémské kapli, zatímco královna Žofie ho nabádá k umírněnosti. Tovaryši Jan, Stašek a Martin jsou zatčeni u Týnského chrámu, kde společně s dalšími Pražany bránili fanatickému faráři Peklu v kázání o odpustcích. Purkmistr slíbí Husovi jejich propuštění, ale nakonec jsou všichni tři veřejně popraveni. Papež vyhlásí nad Husem klatbu, a proto je Hus nucen uchýlit se na Kozí Hrádek, kde ve svých kázáních pokračuje. Papež požádá českého krále Václava IV., aby Husa přiměl k cestě na koncil do Kostnice. Přes varování přátel se Hus do Kostnice vydá, když získá od římského a uherského krále Zikmunda glejt, který mu zaručuje bezpečnou cestu tam i zpět. V Kostnici je však uvězněn…

Zdroj: ČT

První díl husitské revoluční trilogie. Revoluční události v období od května roku 1412 do léta roku 1415.
Roku 1412 v Betlémské kapli naslouchají tisíce Pražanů kázáním Mistra Jana Husa, jenž otevřeně pranýřuje zlořád a nepravosti v církvi. V kapli je i královna Žofie, manželka českého krále Václava IV. Jeho kázání jsou mnohým trnem v oku. Papež Jan XXIII. vyhlašuje nejtěžší církevní klatbu nad Husem a nad Prahou, dokud v ní bude Hus přítomen. Hus se tedy uchyluje na Kozí Hrádek, kde však dále rozšiřuje své učení. Papež posílá poselství Václavu IV. a požaduje postavit Husa před církevní koncil v Kostnici.
DVD Express

1412 -1415: Mistr Jan Hus ve svých kázáních v Betlémské kapli pranýřuje zlořády v církevní organizaci. Je postižen papežskou klatbou a vyzván, aby na kostnickém koncilu obhájil své učení. 6.7.1415 byl jako kacíř upálen... První část "husitské trilogie", velkoryse pojatého filmového projektu silně ovlivněného ideologizací historie.

Autor/Zdroj: Březina Václav/Lexikon českého filmu


Za pravdu života proti smrti, za pravdu rozumu proti temnu, za pravdu prostých proti vrchnosti světské i církevní zvedl Mistr Jan Hus svůj hlas ~ a dal svůj život. Jeho učení odpírat moci kříže i meče, pokud je představována nehodnými - znamenalo ve způsobu středověkého myšlení zákon nového věku, objev nové soustavy duchovni, morální i společenské - revoluci. Jak ho za to nenáviděli mocní, jejichž poddaným otvíral oči a učil je vlastním rozumem rozeznávat pravdu od lži a pokrytectví! Vracejíce se k Husovi, vystupujeme k nejvyšším vrcholům života národa, lidu své země. Čtenář nad Jiráskovou knihou, poutník, který se zastavil v nové Betlemské kapli, cítí: moci tak spatřit, prožít s sebou velikou Husovu dobu . . . Náš film otevřel nám dnes široký pohled do slavné, nad jiné živé národní minulosti. A právě zde, v Betlémské kapli, nám dává po prvé stanout před Husem takovým. jak tu sám před staletími stával. Jaká je to filmová podoba velké postavy národních dějin, čím k nám promlouvá jejf umělecký obraz?
Ne dogmatický fanatismus, ale světlo poznání se šíří s kazatelny slovy Husovými. Zní v nich vědomi pravdy, hluboké přesvědčení. Spolu s tím i prostředí, jež Husa obklopuje, ovzduší Betlema: architektura kaple, píseň "Jesu Kriste, ščedrý kněže" a hlavně zástup prostných, lačně vpíjejících pravdu - to všechno podporuje a zpřesňuje vžitou představu. A není Hus jednotvárný v tom zjevování pravdy čisté. Vroucná naléhavost, s níž burcuje svědomí svých posluchačů v kapli, je vystřídána v disputaci s žáky sžíravým sarkasmem, s nimž tepe zlořády Říma. A tento tón je opět jinak odstíněn ve scéně va německé faře: ve chvíli pohody a jakoby posledního ddechu na poslední cestě, zavzpomínav na vlastní hubená léta žákovská (historka s chlebovou lžící), porozumí si Hus s utištěnými nevolníky církevních latifundií bodrou, laskavě humornou, ale tím účinnější ironií, a na jejich vlastním přikladu jim demonstruje zásady svého učení. Zde všude daly scénář M. Kratochvíla i režie herci možnost měnit tóny a vyjadřovat dané théma v širokém rejstříku variací.
Zdeněk Štěpánek této možnosti také bohatě využívá, povznášeje se téměř vždy ještě nad text. V slyšení před králem je důstojný (vážná, jen mírná úklona, setrvání na stanovisku), v ohni žalob Pálče a papežského komisaře vnitřně pevný a v diskusi neochvějně jistý. Charakteristickým rysem postavy je i Husova vira v člověka, v to lepší v člověku. Zná vlčí morálku konšelů, ale uvěří jejich slibu (právě zde však měla být ve scénáři ještě výrazněji akcentována Husova vira v lepší svědomí člověka, aby krvavý osud tři mládenců nepadal trochu i na Mistrovu hlavu a nesnižoval jeho víru v člověka na lehkověrnost). Tato důvěra ve vysokém smyslu mravním předznamenává i Husovo rozhodnutí k cestě do Kostnice. Ve scéně loučení s lidem vyrůstá k pathosu. ke gestu až biblickému. Lid zde slovy jedince (jímavě lidským oslovením V. Hlavatého) Husa nap~sled zapřísahá: "Huse, člověče boží . . . ale ty se už nevrátíš . . ." A tu Hus jen beze slova naposled pokyne rodným - jakoby řekl "amen". To je citlivě a silně inscenováno. A podobně věří Hus i v Kostnici, nedbaje varování Jana z Chlumu, který vojáckou zkušeností prohlédne léčku. Hus však jako by byl skoro dotčen jeho nedůvěrou: kterak by to bylo možno...? Štěpánek výrazně vyjadřuje právě tuto Husovu vlastnost, jež není naivní důvěřivostí a z dějinného odstupu dostává jiný, vyšší smysl. Dramaturgicky je z tohoto Husova postoje nejvíce vytěženo ve scéně s Pálčem v žalářní kobce. Hus tu přeroste karieristu, svého Jidáše až k naprostému mravnímu vítězství, Štěpánek svým hřejivým, tichým tónem nejhlouběji dojme diváka, který jasně pochopí, proč právě tu se Páleč hroutí. I O. Krejča našel v této scéně nejvíce barvy pro portrét Pálče (vůbec je zajímavé, jak právě ve střetnutí s ústřední postavou vyrostly i ostatní herecké výkony. Smolíkův legát, Karenův kardinál, Högerův Václav IV. Tomášové Johanka). A po Pálčovi přichází kardinál - pokušitel. Slíbí život, jen takovou malou formalitu je třeba splnit, podepsat připravené odvolání, zapřít pravdu. B. Karen povýšil na jedno z nejsilnějších míst celého díla tuto episodu o satanském šturmu proti pravdě v hodině dvanácté. K takovým scénám patří i proslulý, brožíkovsky koncipovaný, obraz Husa před koncilem. Pravda je tu políčkována, vysmáta, ukřičena, papežskému sboru o ni vůbec nejde, naopak, ale Štěpánkův Hus, utýraný, vyčerpaný, jehož víře v pravdu a v člověka zde plivají do tváře, pevně opakuje své "Neodvolám"!
Zákonitě je postava s tak zvýrazněnou vírou v člověka obklopená láskou prostých lidí. Setkávají se s Husem jako by podél jeho křížové cesty. Martin a Johanka, prostí v Praze i na venkově, žena v kostnickém domě (jak se zhroutí v pláči, když Husa odvádějí), ba i žalářník je mu nakonec přítelem, i neznámá žena v zástupu, jež zaslechne žalm, který Mistr Jan tiše prozpěvuje, kráčeje za zvuků popravčího bubnu k hranici. Toto Husovo bratrství v lidu, společenství s rodnými, vyjadřuje filmová komposice v celém díle (vzpomeňme ještě prostého posledního Husova pozdravu domů, vysloveného u hranice bez stopy melodramatické mystiky.)
Tak bohatými a zároveň prostými prostředky vytvořili tedy naši filmoví umělci obraz velkého revolučního myslitele, národního hrdiny, zvěstovatele bouře. Je to obraz, který je práv duchu a tradici, jimiž v národě žije.
Sama velikost thematu titulní postavy byla významným podnětem tvůrcům filmu a vynikající výkon Štěpánkův vzpruhou ostatním hercům. Vzpomeňme tu na portrét papežského legáta (Fr. Smolík), jak pobaveně a povýšeně přímo vychutnává každé slovo svého rozhovoru s kacířem, na čertovskou licoměrnost pokušitelské nasládlosti Karenova kardinála, na bohatě rejstříkovaný výkon Högerův, jehož Václav IV. ve zkratce projeví jak lehkou mysl k freji a truňku nakloněnou, tak státnickou rozvahu diplomata, slabého vůči mocnému Římu, žárlivého na ztrátu císařské koruny a zároveň zase upřímně nakloněného lidu své země (je v této výrazné črtě i vnitřní; společensky daný rozpor postavy i rozpor citový - stín žárlivosti pro vztah královny ke kazateli). A pak je tu ovšem ještě znamenitý, cynicky posměšný Pivcův Zikmund a celá řada dalších výrazně zahraných postav.
Stalo se už jakousi filmařskou pověrou, že Vávrovy filmy jsou prý chladné, že nerozechvějí srdce. Už v "Němé barikádě" režisér tuto pověru vyvrátil. Také v "Husovi" dospívá Vávra k umění silně emotivnímu, ideově i citově. Připomeňme jen scénu žen, které kladou své roušky na těla popravených tovaryšů, nebo záběr, v němž Johanka snímá nachově zbarvené roucho se svého umučeného muže a vkládá je jako zástavu do rukou Husových. A to nemluvíme o mistrovství ryze filmových prostředků, jak je jich použito na příklad v obrazu vyhlášení interdiktu (i dnešní člověk tu pochopí obludnou tvář a drtivou moc středověké církve), kdy kameny vržené s prokletím od oltáře dopadají až do oken betlemské světnice Husovy. Výrazový rejstřík režisérův je přesvědčivý stejně v lyrismu (prosluněné i jako by biblickým jasem obestřené pastorale chudé rodiny svatebčanů), jako v ostré, ponuré kresbě (jízdní posel, jedoucí před Husem cestou do Kostnice) či v okamžiku vypjatě tragickém (poprava mládenců). Ne všude se ovšem daří Vávrovi stejně. V úvodních obrazech ze staveniště chrámu to zaskřípe zbytečným, nikoli nejlépe mluveným dialogem a příliš zjevnou snahou po aktualisaci, Informativní ráz a poučnost rovněž příliš prokukují z episody se zabavením sekery mladému tesaři. Nebylo třeba ani některých titulků nebo komentářových spojů uvnitř filmu. Nepovedlo se konečně ani vyjádřit sociální poměry venkovské chudiny v násilně vložené, isolovaně působící episodě. V celku však Vávra využil dobře času a prostředků, jichž si film vyžádal, k svébytnému, silně působivému uměleckému výtvo·ru.
Spolu s režisérem a herci podílí se vrchovatou měrou na úspěchu díla architektura filmu (K. Škvor) i kamera (V Hanuš), jež by zasloužily samostatnou studii a rozbor. Zmiňme se však alespoň o hudbě J. Srnky, vyrůstající ze starých kancionálů, středověkých textů a církevních tónin k vyslovení a monumentalisování základní ideje díla (předehra, chorál, milostná píseň při svatbě, zrod motivu Husova z akordu při umučen tovaryšů atd.) Je nutno ještě vyzvednout hlavní skutečnost, že film o dávné minulosti živ; promlouvá k dnešnímu člověku. Vždyt' to je hlavní důvod proč se obrací dnešní umění k námětům z historie. A tento svůj hlavni úkol film o Husovi nesporně plní. Je blízký dnešnímu člověku, rozechvívá jeho srdce, promlouvá k rozumu. V zdařilém uměleckém zobrazení se historie stává opravdu učitelkou života. Vysoký mravní princip pravdy ~ člověku, pravdy nekompromisně hájené proti svodům útlaku mocných, pravdy lidu - vstupuje do každého z diváků tohoto velkého díla.

Autor/Zdroj: Bor Vladimír/dobová recenze


Roku 1412 v Betlémské kapli naslouchají tisíce pražanů kázání mistra Jana Husa, jenž pranýřuje církevní nepravosti. Tato kázání jsou trnem v oku papeži a tak vyhlašuje nad Husem klatbu a požaduje postavit ho před církevní koncil v Kostnici

Autor/Zdroj: /reklamní materiály videodistributora