Jak se stěhuje kostel

Já měla to štěstí, vidět přesun tzv.   "in natura", neboli na vlastní oči.   Měli jsme tenkrát v blízkosti Mostu   příbuzné, a tak jsme s bráchou využili   příležitosti a "pozvali se" na   návštěvu. Teta byla asi radostí bez sebe,   neboť s námi nepočítala, ale strýček to   vyřešil jednoduše - nacpal nás dva,tetu i   svoje tři kluky do stařičké Škodovky a   vyrazili jsme na okruh Mosteckem. Nejdříve jsme   pochopitelně zamířili ke kostelu. Hypnotizovali   jsme ho asi 20 minut, ale zdálo se, že se vůbec   nehýbe. Strejda se smál a říkal:   "počkejte odpoledne!" Pak jsme jeli na   Fláje, okoukli oprámy s obříma rypadlama i   měsíční krajinu v jejich okolí, došli si na   oběd... Odpoledne jsme si stoupli na to samé   místo co předtím - a opravdu! Kostel byl o   kousíček dál. Takže ano, opravdu to jelo,   pohybovalo se! Prostě zlatý český ručičky(i   hlavičky)to dokázaly - jsem na ně   pyšná.
Takže, dostanete-li se někdy do   nového Mostu, neopomeňte tuto místní   zajímavost navštívit a rozhodně si nenechte   ujít ani tento dokument. Za necelou čtvrthodinku   se z něj dozvíte všechno podstatné - a to   formou, přístupnou i naprostému laikovi.

Byla jsem ještě v dětském věku, když jsem   poprvé viděla tento dokument. Nicméně už   tehdy jsem doslova zírala s otevřenou pusou. Od   dětství mě fascinovala historie, archeolgie,   která se nakonec proměnila v nesplněný sen.   Mou četbou se v deseti letech staly knížky o   Schliemannových vykopávkách v Tróji a hodně   věcí jsem si dokázala živě představit.   Nicméně představa transportu celé budovy, to   bylo (a vlastně stále tak trochu je i dnes, v   dospělosti) pro mne naprosto neuvěřitelná   záležitost, jak se vůbec může něco takového   zrealizovat. Tento dokumentární film, který   jsem v pozdějším věku měla možnost vidět   ještě jednou, je úžasnou a fascinující   ukázkou toho, jak lidské ruce udělají a   zrealizují i zdánlivě nemožné v boji za   záchranu vzácných historických památek.  

Pracovala jsem několik let v památkové   péči a klobouk dolů před těmi, kteří svůj   život zasvěcují práci restaurátorské,   stavební a další, které jsou nutné pro   přežití odkazu dědictví našich předků.   Bolí mě u srdce, kdykoliv vidím, že někde   chátrá historická památka - ať už je to   hrad, zámek, trvz, kostel...mnohé z nich byly   téměř odsouzeny k záhubě. Kostel v Mostě   měl veliké štěstí. Jiným doslova zázrakem   je kaplička na Skalce, tyčící se nad městem   Mníšek pod Brdy. Nádherný barokní skvost,   postavený jakožto kopie kaple sv. Máří   Magdalény ve Francii, v interiéru zdobený   iluzí krápníkové jeskyně, vzal před   několika desetiletími téměř za své po   obrovském poddolování skaleckého kopce   (těžba rudy). Jen díky obrovskému úsilí   těch, kterým osudy památek nejsou lhostejné,   došlo doslova v poslední chvíli k záchraně   skaleckého kostelíka a celého poutního areálu   (Křížová cesta), který se tu nachází.   Publikace a dokumenty vypovídající o úctě   všech, kdo doslova z trosek piplají a obnovují   odkazy minulosti, bych zařadila do povinné   školní výuky. Mám bohužel dost často pocit,   že úcta k lidské práci a vážení si   vzácných památek často u mladé generace dost   vyprchává, ale snad se mýlím...