Jak se stěhuje kostel

Já měla to štěstí, vidět   přesun tzv. "in   natura", neboli na   vlastní oči. Měli jsme   tenkrát v blízkosti Mostu   příbuzné, a tak jsme s   bráchou využili   příležitosti a   "pozvali se" na   návštěvu. Teta byla asi   radostí bez sebe, neboť s   námi nepočítala, ale   strýček to vyřešil   jednoduše - nacpal nás   dva,tetu i svoje tři kluky do   stařičké Škodovky a   vyrazili jsme na okruh   Mosteckem. Nejdříve jsme   pochopitelně zamířili ke   kostelu. Hypnotizovali jsme ho   asi 20 minut, ale zdálo se,   že se vůbec nehýbe. Strejda   se smál a říkal:   "počkejte   odpoledne!" Pak jsme jeli   na Fláje, okoukli oprámy s   obříma rypadlama i   měsíční krajinu v jejich   okolí, došli si na oběd...   Odpoledne jsme si stoupli na   to samé místo co předtím -   a opravdu! Kostel byl o   kousíček dál. Takže ano,   opravdu to jelo, pohybovalo   se! Prostě zlatý český   ručičky(i hlavičky)to   dokázaly - jsem na ně   pyšná.
Takže,   dostanete-li se někdy do   nového Mostu, neopomeňte   tuto místní zajímavost   navštívit a rozhodně si   nenechte ujít ani tento   dokument. Za necelou   čtvrthodinku se z něj   dozvíte všechno podstatné -   a to formou, přístupnou i   naprostému laikovi.

Byla jsem ještě v dětském   věku, když jsem poprvé   viděla tento dokument.   Nicméně už tehdy jsem   doslova zírala s otevřenou   pusou. Od dětství mě   fascinovala historie,   archeolgie, která se nakonec   proměnila v nesplněný sen.   Mou četbou se v deseti letech   staly knížky o   Schliemannových vykopávkách   v Tróji a hodně věcí jsem   si dokázala živě   představit. Nicméně   představa transportu celé   budovy, to bylo (a vlastně   stále tak trochu je i dnes, v   dospělosti) pro mne naprosto   neuvěřitelná záležitost,   jak se vůbec může něco   takového zrealizovat. Tento   dokumentární film, který   jsem v pozdějším věku   měla možnost vidět ještě   jednou, je úžasnou a   fascinující ukázkou toho,   jak lidské ruce udělají a   zrealizují i zdánlivě   nemožné v boji za záchranu   vzácných historických   památek.

Pracovala jsem několik   let v památkové péči a   klobouk dolů před těmi,   kteří svůj život   zasvěcují práci   restaurátorské, stavební a   další, které jsou nutné   pro přežití odkazu   dědictví našich předků.   Bolí mě u srdce, kdykoliv   vidím, že někde chátrá   historická památka - ať už   je to hrad, zámek, trvz,   kostel...mnohé z nich byly   téměř odsouzeny k záhubě.   Kostel v Mostě měl veliké   štěstí. Jiným doslova   zázrakem je kaplička na   Skalce, tyčící se nad   městem Mníšek pod Brdy.   Nádherný barokní skvost,   postavený jakožto kopie   kaple sv. Máří Magdalény   ve Francii, v interiéru   zdobený iluzí krápníkové   jeskyně, vzal před několika   desetiletími téměř za své   po obrovském poddolování   skaleckého kopce (těžba   rudy). Jen díky obrovskému   úsilí těch, kterým osudy   památek nejsou lhostejné,   došlo doslova v poslední   chvíli k záchraně   skaleckého kostelíka a   celého poutního areálu   (Křížová cesta), který se   tu nachází. Publikace a   dokumenty vypovídající o   úctě všech, kdo doslova z   trosek piplají a obnovují   odkazy minulosti, bych   zařadila do povinné školní   výuky. Mám bohužel dost   často pocit, že úcta k   lidské práci a vážení si   vzácných památek často u   mladé generace dost   vyprchává, ale snad se   mýlím...