Iluzionista

Francouzský animátor Sylvain Chomet se do povědomí diváků zapsal výstředním celovečerním snímkem Trio z Belleville (2003), kde svým osobitým kresebným stylem vystavěl svět, jenž byl zároveň groteskní, humorný i melancholický. Ve svém druhém celovečerním projektu Iluzionista se chopil nerealizovaného scénáře krále moderní grotesky Jacquese Tatiho. Slavný francouzský komik zemřel v roce 1982, ale dodnes přežívá v srdcích lidí jako nezapomenutelný pan Hulot ? roztomile nemotorný a starosvětský chlapík v charakteristickém kabátě a klobouku z nestárnoucích a každým coulem geniálních klenotů světové kinematografie jako Prázdniny pana Hulota (1953), Můj strýček (1958) či Playtime (1967). Také jeho filmy v sobě spojovaly slapstickovou choreografii s melancholií nad krásou starého světa, jenž ustupuje hektickému a mechanicky odosobněnému modernímu životu. Sylvain Chomet coby karikaturista s ohromným citem pro detail bravurně přejal charakteristické rysy Tatiho herecké persóny a snímkem Iluzionista tak vlastně vytvořil posmrtný, ale při tom ryze tatiovský film. Vyprávění zasazené do šedesátých let o starém iluzionistovi, jehož z kabaretních prken vytlačují rockové kapely, nepřináší divákům žádný epický příběh, zato je zaplaví okouzlující teskně úsměvnou atmosférou. Film získal Césara a Evropskou filmovou cenu za nejlepší animovaný film a byl nominovaný na Zlatý glóbus a Oscara.

Ve francouzském a anglickém znění s titulky.

Zdroj: ČT

Nostalgický animovaný film Iluzionista je adaptací nerealizovaného scénáře Jacquesa Tatiho (1907–1982), jejž režisérovi Sylvainu Chometovi nabídla Tatiho dcera. Tvůrcům se díky pietnímu přístupu k Tatiho osobnosti a tvorbě podařilo navodit atmosféru jeho hraných filmů. Citlivě převedli do animované podoby Tatiho jemnou, ale působivou komiku a jeho smysl pro groteskní situace, gradující v dlouhých statických záběrech. Zároveň stylizovali hlavní postavu, jako by to byl Jacques Tati sám, nejen vizuální podobou, ale i nemotornými, často nedokončenými pohyby. Zachovali také „bezdialogovost“ Tatiho filmů, jež se vždy vyjadřovaly primárně obrazem, a použili jen útržky rozhovorů či jednotlivá slova ve francouzštině, angličtině a galštině. Titulním hrdinou je francouzský kouzelník Tatischeff (což je původní Tatiho jméno), který v době nástupu televize, začínající rockové hudby a elektrifikace venkova přestává platit za toho, kdo přináší a vytváří kouzla a iluze. Na svém turné po Skotsku (v původním scénáři to byla Praha) zjišťuje, že už o jeho vystoupení nikdo nemá zájem, a i když najde dívku, která v jeho čarovnou moc věří, jeho osud to už změnit nemůže...
-mat-, Filmový přehled 2011/2

Keď nás v roku 2003 očaril celovečerný animovaný debut francúzskeho filmára Sylaina Chometa Trio z Belleville, v záverečných titulkoch autor ďakoval Sophie Tatischeffovej za povolenie použiť úryvok z veselohry Jour de fête, ktorú v roku 1949 nakrútil jej otec. U nás ju poznáme ako Ide, ide poštový panáčik a oným pánom Tatischeffom nebol nik iný, ako fenomenálny francúzsky scenárista, herec a režisér, známy pod umeleckým menom Jacques Tati (1909 – 1982).

A hoci Sophie sa premiéry Tria z Belleville nedožila, stihla sa s Chometom dohodnúť, že by nebolo márne nakrútiť kreslený film podľa Tatiho nikdy nerealizovaného scenára z roku 1956, ktorý venoval práve jej, svojej dcére Sophie. Nečudo, že hlavná postava nového kresleného filmu Sylvaina Chometa sa volá Tatischeff a nosí príliš krátke nohavice s pôvabom Jacqua Tatiho, na ktorého sa ponáša.

Končia sa roky päťdesiate. Starý kúzelník Tatischeff blúdi svetom so skromným kufríkom kúzelníckych pomôcok a mrzutým, zlomyseľným bielym králikom (v pôvodnom Tatiho scenári to však bolo kurča). Už dávno nevystupuje v popredných sálach, ale len v čoraz zapadnutejších, odstrčenejších, zapľuvanejších music halloch, kabaretoch a krčmách. Rock and roll a televízia sú príliš silní konkurenti, s ktorými nemožno súťažiť. Dokonca i v tej najzapadnutejšej krčme kdesi na škótskom vidieku dajú miestni obyvatelia po zavedení elektriny prednosť hraciemu automatu pred živým kúzelníkom, ktorý sem prišiel vystupovať práve v rámci programu na oslavu elektrifikácie.
Iba malá naivná chudobná Alica, ktorá v hostinci upratuje, verí, že Tatischeff nie je kúzelník, ale čarodejník. Zopár zhôd okolností ju v tom utvrdí – a keď jej starý muž s veľkým srdcom venuje pár novučkých topánok, Alica je schopná opustiť prácu, hostinec i dedinu, len aby mohla vojsť do krajiny zázrakov, aby smela byť v spoločnosti tohto výnimočného čarodejníka.

A starec je očarený, dojatý sviežosťou, mladosťou, nevinnosťou, naivitou. Každý kúzelník potrebuje, aby aspoň niekto veril, že vie čarovať. Každý muž potrebuje, aby veril, že ho aspoň niekto má rád. A tak tu máme bizarnú dvojicu: dievča presvedčené, že kúzelník skutočne čaruje a kúzelníka presvedčeného, že dievča ho skutočne ľúbi. Oboch čaká možno trpké, no nevyhnutné precitnutie. Obaja musia dospieť. Dievča na prahu života, kúzelník na jeho konci.

Už Trio z Belleville bolo silne poznačené vplyvom Tatiho humoru a poetiky, no dominovala v ňom groteska, melanchólia a orientácia na dobrodružné filmové žánre. V Iluzionistovi sa smútok za starými dobrými časmi premenil na sentiment – ale sentiment krásny, poetický a zmysluplný. V jednej zo scén filmu sa Tatischeff v uliciach Edinburghu potrebuje ukryť, a tak vtrhne do kina, kde práve premietajú – Tatiho film Môj strýko (Mon oncle, 1958). Pán Hulot, žijúci v starej ľudovej štvrti, v ňom navštevuje synovca z mondénneho milionárskeho predmestia. Svet humanizmu a človečiny sa konfrontuje s odľudšteným svetom pretvárky, okázale predvádzaného bohatstva a drahej, zložitej zbytočnej techniky ako symbolu nezmyselného konzumu. A to je vlastne i jedna z nosných tém Iluzionistu. Muž, predvádzajúci publiku triky, ilúzie a klamy je úprimnejší a pravdivejší ako hrmotná hudba egocentrických a samoľúbych rockerov či mámivé mihotanie televíznej obrazovky.

Edinburský hotel Little Joe, kde sa kúzelník s Alicou ubytujú, je útočiskom podobných stroskotancov: bábkarov, bruchovravcov, žonglérov, trpaslíkov a klaunov. Odstrčení a zabudnutí umelci, o umenie ktorých už nikto nestojí, zúfalo hľadajú nové uplatnenie. Spravidla márne a ak aj prácu nájdu, tak len v reklame, kde dlhé roky pôsobil i sám Sylvain Chomet. Lenže kúzelník Tatischeff nechce v publiku podporovať a pestovať sklony k bezduchému konzumovaniu! A pritom sa opojený láskou usiluje vyplniť každé želanie naivného dievčaťa, ktoré akoby netušilo, že za všetky lodičky, šaty, kabáty musí starý kúzelník platiť. Peniazmi, ktoré nemá ako zarobiť. V príbehoch z hotela Little Joe sa nostalgia a sentiment lámu až do depresie a bezvýchodiskovosťou nevdojak pripomínajú Chaplinov majstrovský kus Svetlá rámp.

Viac než v Triu z Belleville sú tu takmer na Tatiho spôsob potlačené dialógy a verbálne prejavy vôbec. Postavy sa vyjadrujú neverbálne, alebo za ne rozprávajú prostredie, dobové pesničky a pôvodná hudba, ktorú skomponoval sám Chomet. Znejú tu síce slová vo francúzštine, angličtine a galčine, ale sú to len akési útržky, náznaky, ozveny, nie zmysluplná verbálna komunikácia.

Veľa nechýbalo a namiesto angličtiny či škótskej keltčiny to však mohla byť čeština, lebo v pôvodnom Tatiho scenári sa útočisko varietných umelcov nenachádza v Edinburghu ale v Prahe. Chomet však získal britských, nie českých koprodukčných partnerov. Koniec-koncov, sám žije nie v Prahe ale v Edinburghu...

Vizuálna stránka filmu by si zaslúžila samostatný rozbor. Sylvain Chomet je absolventom štúdia v ateliéri komiksu na výtvarnej škole vo francúzskom Angoulême, ktoré je európskym centrom kreslených príbehov a komiksová skratkovitosť je pre Chometov výtvarný prejav príznačná. Skratka však uňho neznamená skrátenie či ukrátenie, zjednodušenie, ale práve naopak: linku nabitú významom a emóciami.

Aj na Iluzionistovi sa spolupodielal výtvarník z Tria z Belleville Jevgenij Tomov, ale hlavným výtvarníkom bol Bjarne Hansen (Malý Jack, Asterix a Vikingovia). Nenájdeme tu bláznivé karikatúry ako v nezabudnuteľnom úvode Tria, ale krajinky sú rovnako melancholické. Ako sen, na ktorý po prebudení síce ihneď zabudneme, no ostane nám z neho na dlhý čas príjemný pocit. ilu0000Typické chometovské zábavné balansovanie na hrane surrealizmu je tentoraz potlačené na najmenšiu možnú mieru, zato pribudlo efektných a vycizelovaných no z hľadiska príbehu v podstate nepotrebných jázd a preletov kamery. Postavy sú výrazne realistické, takže snímka podchvíľou pôsobí dojmom, ako keby niekto zobral starý hraný film Jacqua Tatiho a digitálne ho prerobil do kreslenej podoby. Purista by povedal, že to ešte nie je Tati ale už to nie je ani Chomet. Syntéza oboch však dala vzniknúť novej, jedinečnej kvalite. Udelenie Oscara digitálne animovanému filmu Toy Story 3 a nie nominovanému Iluzionistovi vlastne len dáva za pravdu Tatimu a Chometovi: tento svet nie je pre kúzelníkov.

Tradičného humoru ani gagov si v Iluzionistovi veľa neužijeme, neponúka mnoho zámienok na hurónsky rehot. Zato nadlho vyčarí jemný úsmev a milý, príjemný smútok za dávno strateným svetom. Lenže – nie je vari už samotný film Iluzionista dostatočným dôkazom, že ten svet zase až tak úplne beznádejne stratený nie je?


P.S.
Neobchádzajte P.S. a neodchádzajte z kina pred koncom záverečných titulkov! Tí, čo poznajú Trio z Belleville vedia, že na úplný záver si Chomet neodpustí drobný žartík.

Miloš Ščepka
Streda, 23 Marec 2011; www.filmpress.sk

Druhý celovečerní snímek francouzského režiséra, výtvarníka a scenáristy Sylvaina Chometa navazuje na sympatický a originální retro styl jeho úspěšného animovaného debutu Trio z Belleville (Les triplettes de Belleville, 2003) či krátkometrážního filmu Stará dáma a holubi (La vieille dame et les pigeons, 1998). Oba tituly si ve svých kategoriích vysloužily oscarovou nominaci. Tentokrát se Chomet ujal scénáře francouzské komediální legendy Jacquese Tatiho (1907-1982). Text, jenž nese řadu autobiografických odkazů, vznikal ve druhé polovině padesátých let a poté ležel ladem ve filmovém archivu. Tati ho psal jako „dopis" dceři Sophii. Zachytil v něm éru padesátých let, kdy nastupující rockové hvězdy vytlačily z pódií kouzelnické mistry. Takový je i osud iluzionisty Tatischeffa (vlastní jméno Jacquese Tatiho), který se z velkého pařížského varieté přesouvá na štace do stále menších městeček. V zapadlé skotské vesnici vidí jeho vystoupení malá Alice. Kouzla ji nadchnou natolik, že se rozhodne sdílet s iluzionistou jeho svět, jenž je v jejích dětských očích skutečně kouzelný. Sylvain Chomet do Tatiho scénáře vnesl - vedle originálních, především výtvarných a animačních nápadů - i svou reflexi Tatiho osobnosti. Tatiho tvorba je jedním z Chometových inspiračních zdrojů a odkaz na ni najdeme i v Triu z Belleville. V Iluzionistovi se dokonale prolíná Chometův starosvětský přístup k animovanému filmu (důsledně využívá klasickou výtvarnou techniku a digitální technologie mu slouží pouze jako pomocná) s příběhem z padesátých let i s Tatiho vizí kinematografie. Výsledkem je něžně melancholický snímek, který - prakticky beze slov - vypovídá o osudu umělce, o iluzornosti a pomíjivosti jeho práce, jež může jiné činit šťastnými. V původním Tatiho scénáři se iluzionista s dívenkou usadí v Praze. Chomet ovšem Prahu vyměnil za Edinburgh, který se mu pro jeho výtvarné pojetí jevil geograficky vděčnější.

Darina Křivánková, 36.LFŠ 2010

Konec 50. let. Postarší kouzelník provádí na jevišti stále stejná osvědčená kouzla, zjišťuje však, že už nikoho nezajímají. Diváky teď baví jen hlučné rockové kapely… Ponižující existenci atrakce zahradních slavností hrdina jednoho dne vymění za dlouhou cestu, na jejímž konci – v dalekém Skotsku – ho čeká věrná fanynka, která navždy změní jeho život. Soudí totiž, že cizinec umí skutečně čarovat…
Nostalgický, starosvětský animovaný snímek Sylvaina Chometa vychází z nerealizovaného scénáře, který napsal francouzský herec a režisér Jacques Tati v roce 1956 jako osobní dopis pro svou nemanželskou, odcizenou dceru Helgu Marie-Jeanne Schielovou. V souladu s tím podle Chometa v jeho filmu nejde o milostný příběh, ale spíš o vztah otce a dcery. Animovaný hrdina je poctou postavě pana Hulota, kterou Tati stvořil na plátně, například v komediích Můj strýček (Mon oncle, 1958) nebo Playtime (1967).

(45. MFF Karlovy Vary, 2010)