Hraběnka Drákula

Tvůrci si tímto snímkem výborně pohráli s   legendou o známé maďarské sériové   vražedkyni ze 16. století, hraběnky Alžběty   Bathory. Odkaz ponechali jménem a vymysleli   příběh o zahořkle ješitné hraběnce   Alžbětě Nádasdy, která během buzerace   služebné náhodně narazí na krvavý recept   omlazení. Byť název snímku evokuje k hororu,   není tomu tak. Jedná se o zcela nenáročný   počin, spíše vyznívající jako pohádka pro   dospělé, která vypráví o jednom poněkud   zvláštním milostném trojúhelníku. Ve svém   smyslu příběh poutavý je, ale vyloženě   krvavé scény tu prostě nejsou. Točit to   Italové, gore by jistě nechybělo. A právě   takový střízlivější přístup je možná   důvodem, proč se snímek úspěchu nijak   zvlášť nedočkal. I když jsou na snímku   tvůrčí 70. léta poměrně znát, něco   fascinujícího z toho i přesto vyzařuje. A   však pouze v průběhu děje, neboť samotný   závěr po emoční stránce nějak nefunguje.   Divácké nadšení tedy ze snímku být nemůže,   ale za pozornost stojí. Jak je uvedeno výše, je   to, prostě jen taková pohádka pro dospělé, a   když se to vezme kolem a kolem, k přijetí na   jiné myšlenky během sledování, proč ne. Za   zmínku také stojí, že ve stejné době vznikl   inspirací Alžběty Bathory také snímek v   koprodukci Belgie, Francie a Západního Německa   pod názvem „Les Lèvres rouges“ (1971). Pro   porovnání, kdo si s námětem poradil lépe, za   zhlédnutí jistojistě stojí také.

Hammerovská variace na grófku z Čachtic s   překrásnou Ingrid Pitt v hlavní roli Alžběty,   herecky je ovšem prachbídná. Chybí mě tu   pochmurnější atmosféra, některé scény   působí úsměvně a myslím, že i nechtěně   legračně. Dramaturgie pokulhává a škodí   celistvosti příběhu nesmyslnými a zmatenými   zvraty. Výprava je taky slabá, kulisové   ateliéry moc strašidelně nevypadají, temné   nasvícení absentuje. To stejné lesní   exteriéry, budící dojem městského parku.   Celkově by to chtělo více krve, více hrůzy,   více hororu.