Housle a sen

Bylo jistě záslužné   natočit takovýto   životopisný film, stejně   tak je přínosné jej i dnes   občas připomínat, protože   je dobré vědět, že už   kdysi jsme měli houslistu   evropského formátu a   povědomí o Josefu Slavíkovi   se dnes udržuje asi jen v   Hořovicích. Snaha po   lyrické podobě filmu však   vede k přehnaně   emocionálním hereckým   výkonům, které ve finále   podporují zažitou   představu, že co umělec, to   magor (což se týká mimo   jiné Karla Dostala jako   Paganiniho a Václava Vosky v   roli Chopina). Jaromíra Spala   jinak byla celkem škoda pro   českou kotlinu, protože ve   světě by se svou vizáží   stal jistě filmovou hvězdou.   Těžko říct, jestli   koncepce filmu podlehla   všeobecné ideologizaci   kinematografie, protože - i   když možná nechtěně - to   vypadá, že jedinou správnou   múzou pro umělce je prosté   venkovské děvče, zatímco   mecenášské sklony bohaté   šlechtičny jsou motivovány   hlavně jejími chlípnými   pudy (Vlasta Fabianová).

Film byl hodně nepoveden a   houslistovi Slávíkovi to   reklamu neudělalo. Jemu   stačilo slyšet skladbu a   uměl ji ihned interpretovat,   jaký to byl machr a co je to   let, dnes hudebníci čučí   jenom do not a brnky, brnky...