Housle a sen

Postavou bloudící v lijáku Vídní není nikdo jiný než český houslový virtuos Josef Slavík. V horečce se mu v hlavě v příšerném tempu střídá vzpomínka za vzpomínkou a jako střepy se mu vrývají do zmučené duše. Ponížení plynoucí z jeho prostého (českého) původu, uznání od Boha i ďábla, romantické hudební kompozice Paganiniho, divoké přátelství s neméně nadaným Chopinem, ztroskotavší na sporu o fatálně krásnou ženu, šlechtičnu Annu Zásmuckou. Úspěch a prohry. Hudba, její síla a přitažlivost a zároveň strašná touha utéct navždycky z jejích spárů. Vzpomínky nikam nevedou, stejně jako život sám. A hudba neumlká. Ani ve smrti…
Spisovatel, scenárista a režisér Václav Krška byl pozoruhodným solitérem české kinematografie. Jeho režijní rukopis je natolik výrazný, že jej ve většině jeho snímků poznáte okamžitě. Housle a sen je asi jeho nejradikálnější kompozicí. Film postrádá pevnou dějovou linku a způsobem vyjadřování se blíží spíše filmové eseji než klasickému, kostýmnímu životopisnému dramatu. Kamera Ferdinanda Pečenky navozuje snovou, halucinogenní atmosféru nezvyklými úhly a divokými nájezdy přecházejícími v rotace, používá dvojexpozic, světelných kontrastů a ve spojení s asociativním střihem, vycházejícím z předválečné světové avantgardy a sovětské montážní školy, ji lze považovat za vrchol české kameramanské práce své doby.
A pak je tu hudba, která byla ve většině soudobých československých filmů vnímána jen jako příhodná kulisa bez větších vztahů k vyprávění. Krška ji povyšuje na důležitý narativní prvek, jenž dominuje v přechodech mezi jednotlivými sekvencemi a kterým lze dokonce převzít první hlas polyfonie filmového vyprávění. Spojení hudby a vizuálu tvoří strhující filmovou skladbu, díky níž můžeme Kršku považovat za průkopníka světového významu. S tím souvisí i rozpačité přijetí filmu - publikum ho nepřijalo, neporozumělo mu. Recenze se jen hemží (oprávněnými) výtkami vůči přespříliš exaltovanému herectví Jaromíra Spala, popřípadě k celkově přílišné exaltovanosti výsledného tvaru. Jako by nikdo nevnímal, že zřejmým podkladem pro vznik celého snímku je romantická estetika, že jde o romantickou filmovou skladbu, vyjadřující se jazykem a v intencích Goetha, Byrona, Mickiewicze…

Aleš Říman
Letní filmová škola 2011

Poetický film o tragickém životním osudu houslového virtuosa a skladatele Josefa Slavíka (1806-1833). Režisér V. Krška použil ve svém autorském snímku pouze základní životopisná fakta a vytvořil lyrické podobenství o těžké cestě umělce za uznáním.

Autor/Zdroj: Březina Václav/Lexikon českého filmu


Nejobvyklejší výtka, kterou bývá častován český film, se jmenuje popisný realismus. Jinými slovy: český film se příliš drží "při zemi" nedostává se mu odvahy překonat přitažlivost popisné tíže, chybí mu čím tak hojně oplývá až hýří na příklad film francouzský, chybí mu schopnost povznášet příběhy do vysokých poloh silné,
a opojné básnické imaginace. Nebudu tuhle výtku vážit na lékárnických vahách; stačí mi, že je pro ni po ruce nejeden hmatatelný důkaz. Jen na jednoho z našich režisérů nelze tuto výtku vztáhnout: naVáclava Kršku. Krška nepropadl popisnosti, vědomě se jí brání, řekl bych, že ji nenávidí a už proto je mu třeba v našem filmovém tvůrčím životě přiznat zvláštní, zdaleka ne bezvýznamné postavení. Dobyl hodvěma filmy: Řeka čaruje a Housle a sen.
To je jeden pól pravdy. Druhý už nevypadá tak slibně. Krška, praví se, je náš jediný filmový lyrik. Budiž - ačkoliv přesně by tahle definice měla znít trochu jinak: že totiž Krška je jediným z našich lyriků, který usiluje vyslovit se kamerou. To je rozdíl potud, ponechává otevřenou otázku, do jaké míry je Krškův lyrismus nefilmový či dokonce protifilmový. I lyrik, chce-li se nás zmocnit filmem, musí housti na filmové dramatické struně. U Kršky však dosud pozorujeme, že lyrism u něho stojí často v oposici vůči dramatickým požadavkům filmu. V Hoslích a snu jsme znova svědky toho, jak literaturou odkojený lyrism vyznívá hluše, papírové, po případě křečovitě, je-lí aplikován na oživlé pásmo obrazů - film.
Krškovu autorskému naturelu neleží příběhy obyčejné, všední, běžné. Už Řeka čaruje to ukázala a Housle o sen to dotvrzují nanovo. Krška se nespokojil prostým a historicky věrným osudem Josefa Slavíka, houslisty, který sklidil slávu světa a zemřel mlád. Ponechav úhelné události, přemístil osudovou sazenici geniálního chlapce do záhonu bohatě zkypřeného fantasií, kde mu z ní vyrostl květ takřka exotický. Uhnětl svého Slavíka v symbol tragického jinošství, jeho uměleckou kariéru proměnil v smělý let prudce zazářivšího a zhasnoušího meteoru, když předtím ukázal marnost epigonství.a sílu, kterou Slavíkovu geniu propůjčila rodná zem. Nabil jeho život láskou a bolestí. A co zbylo, dopověděl hudbou.
To je první, zač zaslouží být pochválen. V společenském a duchovním řádu, jaký budujeme, budou mít díla tohoto rázu nezadatelné právo na obdiv a úctu, ne-li pro nic jiného, tedy pro odvahu promlouvat o životě hlasem svobodné poesie.
Snad plná polovina Krškova filmu je transponována do snů a halucinací. Ne pro efekt či formalístní originalitu. Úmysl byl zpodobit a postihnout umělcův životní a tvůrčí osud zevnitř, podat obraz jeho nitra metodou nejintimnější, nejsubjektivnější a nejpalčivější - totiž tak, jak by tento život probíhal na pomyslném plátné umělcovy vášnivé duše a smyslů. Vidíme Slavíka, jak se on sám víděl - v tom je bezesporu síla Krškova pojetí. Jako dosud nikomu u nás se mu podařily zachytit citově i psychologicky složitou a zvichřenou atmosféru umělcova nitra. Cesta k umělecké slávě vede po trnech - po tomto filmu tomu uvěříš, tím spíš, že je ti tato pravda sdělována nikoli chladně kombinujícím a vypočítavě spekulujícím intelektem, nýbrž citem, srdcem a smysly.Krška-režisér je tvůrčím typem intuitivním, tak říkajíc umělcem po hmatu, a to je - u filmového režiséra - přednost zlatem k nezaplacení. Kromě toho a navíc má smysl pro slohovou čistotu a svěží, neotřelý a nekonvenční pohled. Dovede zaujmout, okouzlit a nezřídka i ošálit. Obraz předbiedermeierské éry salónní Vídně a Prahy - obraz, jemuž chybělo málo a byl by býval i herecky věrným - byl co do účinku snad úmyslně nadnesen, avšak třebas oslňující, byl tento obraz stylově ryzí a hrál důležitou roli v Krškově koncepci. A konečně stěžejní složka filmu - hudba. Housle a sen byly natočeny pro větší slávu české hudby a budiž bez výhrad přiznáno, že k této slávě přispějí hřivnou ryzí, krásnou a dojmově strhující. Chtěl-li Krška tímto filmem splatit veliký dluh české kinematografie českému geniu muzikálnímu - splatil jej.
Vraťme se však k tomu, co jsem nazval odvahou. Krška experimentoval, a experimentoval vědomě. Dal se na cestu v českém filmu až dosud nikým neprošlapanou a řekněme rovnou, neriskoval málo. Šel za svou utkvělou představou visionáře, lyrika, znalce krásy literární, šel za ní důsledně a nekompromisně - s kamerou v ruce. Zvítézil potud, že podal citlivý básnický záznam sváru, z něhož roste umělecná a lidská velikost, při čemž nechal za zády hranici, která dělí průměr od nadprůměru. Naproti tomu se dopustil chyb, jejichž závažnost je úměrná velikosti odvahy.
Dějové i optické pojetí filmu je výrazně určeno pasážemi, položenými mimo realitu, do snu, halucinací a třeštivých vidin. Už o těch pasážích je říci, že se zdařily jen zpola. Ze scénáře je zřejmo, že Krškovi šlo o téměř nerozeznatelné prolínání skutečnosti a snu. Proto se spokojil obvykle jen krátkým náznakovým přechodem a vlastní obsah snu pak líčil jako skutečnost. Ale ne vždy. Z čista jasna do této reálné atmosféry vpadají prvky irreálné, horečné a fantaskní (šikmé záběry, potácivý pohyb herce a pod.). Výsledek pak je, že divák si často teprve ex post uvědomuje, že předchozí scény se odehrávaly mimo skutečnost, nadto pak je maten dvojí = reálnou a irreálnou - povahou toho, co je mu líčeno jako sen.
Závažnějšího rázu jsou ovšem chyby, kterými Krška zhřešil proti principům dramatickým. Připomeneme-li si předchozí zmínku o Krškově sklonu k lyričnosti, vybavíme si snadno, které části filmu jí nejvýrazněji poznamenány. Je to svérázný druh lyrického krasořečnictví, ony scény, v nichž se milenci pohybují mezi závoji, sochami, vázami, palmami, zrcadly a mramorovými sloupy, a jakkoli tě toto bohatá, překypující a bujná dekorativnost na chvílí zbaví dechu záhy uznamenáš, že se tu ocitáš v atmosféře dokonale samoúčelné, efektní jen pro efekt a nebezpečně balancující na pomezi kýče, při čemž kapitolou pro sebe je už naprosto samoúčelná taneční scéna v zámeckém parku. A co horšího - délka a trvání těchto lyricky rozkochaných scén svádějí tok děje na scestí, jdou protí proudu dějové dynamiky, filmové drama se tu beznadějně ocitá na písku. Dramatické soucítění se zde trhá, neboť jediným účelem je ukázat nádherný kus dekorace a pózu, jakou k ní zaujímá herec, s nenápadností obyčejně marně předstíranou. V těchto scénách, komponovaných s péčí tak úzkostlivou, hřeší Krškúv lyrism proti duchu filmové dramatičnosti.
Nesmíříš se také s projevem, do jakého nutí režie herce. Jsou místa, která tě mají strhnout, ale nestrhnou, protože se v tobě všecko vzpříčí proti divadlu na plátně. Je to jedna z největších slabin tohoto snímku, že co chvíli proti tobě režie vytrhne s celou garniturou křečovitého, po dechu lapajícího a filmově odpuzujícího projevu mimického a gestikulačního. Znovu slyšíš, jak tu skřípe Krškovo pojetí filmové dramatičnosti, a vzápětí si uvědomuješ, že také dialog šustí papírem. Věta za větou, a z nich velká většina jako by byla vystřižena z občansko~naučné učebnice, zatím co jiné jsou sklenuty umem průhledné literárním. Z lidí se tak stávají bezmála čítanková schemata a Krška bude musit vynaložit všecko, aby se tohoto nebezpečí při své další filmové tvorbě vyvaroval.
Radostnou kapitolou filmu je fotografie. Ukázalo se, že Krška: měl pravdu, nedal-li se zmást předchozím Pečenkovým neúspěchem v Průlomu a spoléhal-li na Pečenku, kameramana Pohádky máje. V Houslích a snu bude kamera na v pravdě lyrické struně a vytváři fotograficky nejlepší porevoluční snímek vůbec. Nebudu plýtvat slovy o světové úrovni; snímky, jako je tento, však nejlépe prozrazují, proč je fotografie českých filmů takřka bez výhrady předmětem obdivu v očích cizích posuzovatelů.
Herecky dal film největší příležitost Jaromíru Spalovi v roli Josefa Slavíka a VIastě Fabiánové v úloze Anny Zásmucké. Silná místa se v jejich výkonu střídají takřka na každém kroku s místy slabými a hluchými, těžko však určovat míru jejich umění, cítíme-li, že leccos, ba víc než dost tu jde na vrub režie, často i dialogu. Nešťastný dialog. Ten - ruku v ruce s křečovitým pathosem doslova zahubil Voskova Chopina, oslabil účin jinak krásné role Smolikova pátera kvardiána a podtrhl nohy i Vl. Řepovi v úloze bývalého učitele Slavíkova. Líbuši Zemkové se nepodařilo vdechnout své Henriettě sladce znepokojující kouzlo, jakým obdařil tuto postavu scénář, zato L. Krejčová v poupěcí úloze Magdalenky zvítězila i nad jistou lyrickou frázovitostí své role. Karel Dostál zhustíl do svého Paganiniho osvědčené umění charakterisační, Marie Vášová pak téměř beze slov vdechla svým zjevem osudovou symboličnost do postavy Neznámé.
O hudbě byla již řeč. Je složkou, bez níž by tohoto filmu nebylo, je jeho nejčistší poesií, nejsilnějším zážitkem a dramaticky i lyricky nejsugestivnějším činitelem. Nejsem povolán k jejímu odbornému hodnocení, budiž mi však dovoleno říci, že prokazuje nejen vysokou tvůrčí třídu Františka Škvora, ale po prvé také zní v českém filmu touto silou, touto krásou a tímto nádherným podílem. (Už proto byla její obrazná ilustrace pomocí dobových rytin a soch funkčním kazem.)
Nechci tentokrát opomenout ani stavby tohoto filmu: jsou dílem arch. Štépána Kopeckého. Slohově pozorné a výtvarně umocněné do účinu bohatosti, nádhery, ale i chladu, vytvořily prostředí, které ideálně hovělo dekorativním tendencím režie a záběrové okouzlujícím procházkám kamery.
Shrnuji: kmotrami tohoto filmu byla vysoká umělecká ctižádost a odvaha k experimentu.Tyto vlastnosti a spolu s nimi Krškova básnivá visuálnost, opticky jemný a působivý hmat i cit, jeho schopnost evokovat dobrodružství lidského nitra, dopomohli tomuto dílu na jedno z nejpřednějších míst české filmové tvorby. jeho slabé stránky s sebou nese jednak ona odvaha, jednak to, co je v Krškovi dosud utkvěle literárního, papírově lyrického a dramaticky protifilmového.

Autor/Zdroj: Žalman Jan/dobová recenze