Děti se vracejí

Dějově jeden z   povedenějších autorových   snímků, skýtající dokonce   i příležitost k pousmání   (karikatura učitele,   manažerské převleky),   nicméně, opětovně   převládající pocitovou   absencí, bezbřehou naivitou,   s jakou mladí boxeři   podléhaji intrikám   klubového outsidera a   kolovrátkově vlezlým   brnkáním na nervy zvaném   filmový soundtrack   způsobeno, že obdivné   "wow" se opět   nekoná. A co pořád Kitano   má s tou yakuzou? Mám ji   chápat jako neodmyslitelnou   součást každodenního   života současného Japonska?   No nazdar :-O

Snímek, který provede   japonskou mentalitou ,a to tak   citlivě a nenásilně, jak je   tomu u asijských filmů   málokdy. Ocitáte se ve   světě dvou   středoškoláků, a je to   svět, kde se z pubertálních   klukovin, dostanete přes   šikanu až do světa mafie a   boxu. Ten je tu tak úžasně   nasnímán a předveden, že i   ti, co proti tomuto sportu   mají výhrady, zde jím musí   být okouzleni. Zachycení   držení těla, rukou, sklonu   hlavy a samotných   úderů-mistrovské záběry!   Exotiku ještě zvyšuje   skvělá hudba, která zní v   dramatických a ve zdánlivě   ospalých scénách. Zřejmě   začínám mít ráda T.Kitana   :).

Typická „Kitánovka“ s   pomalu plynoucím dějem.   Poeticky ztvárněné osudy   dvou problémových žáku,   jejich neúspěšný pokus o   budování kariéry s   optimistickým koncem:   „Myslíš, že jsme už   vyřízení?“ „Vždyť   jsme ještě nezačali.“