Dech

Poněkud mdlé nemocniční depresárium na   oblíbené téma "Jak se naučit žít s   tím, že umírám", mě kromě emotivního   nástupu zanechalo nezúčastněnou právě tak,   jak bylo podáno - formou odtažitého   konstatování, že někteří musí přežívat,   aby mohli žít a přitom čelit dilematu, zda   smrti nechat volný průběh nebo čekat na   nejistý úspěch transplantace k životu s   daným, a hlavně omezujícím limitem - přitom   obojí zní jako látka pro zpracování lákavě   a i když mám pochopení pro snahu neuvíznout v   melodramatických hlubinách, za plnění úkolů   z předsmrtných seznamů či praktických   cvičení v milosrdných lžích, toto suché   zhodnocení stavu, proložené vágním románkem   a nějakým tím ilegálním výstřelkem, jako   vytrženém z docela jiného charakteru, svědčí   o vypočítavé opatrnosti bez vyhrazeného místa   pro vcítění, a tak trochu pozapomnělo na fakt,   že i mělčiny dokážou být zrádné... a tady   se narazilo.