Cesta ke slávě

Ke slávě přes Hrozny hněvu...
Můj oblíbený režisér Hal Ashby, (Návrat   domů, Byl jsem při tom), pojal životopisný   příběh písničkáře Woody Guthrieho, jako   sociální drama. Ze všeho nejvíc film   připomíná Steinbackovy Hrozny hněvu. Žádné   romantizování tuláckého života a opěvování   geniality tvůrce, který byl vzorem a idolem Boba   Dylana. Woody byl sice nezodpovědný divočák a   rebel, (který uměl opustit ženu a dítě), ale   také měl silné sociální cítění a bojoval   proti vykořisťování chudých   „uprchlíků“, kteří se hrnuli do Kalifonie,   za „Velké hospodářské krize". Do   „zaslíbené země hojnosti“ utíkali, coby   „ekonomičtí imigranti“, s vidinou práce na   farmách. Stejně, jako Woody. Ten ale měl to   štěstí, že se mohl začít živit svou   kytarou, svým hlasem a svými písněmi. Woody   Guthrie nejenže neváhal opustit výnosný džob,   tam kde nemohl hrát své odbojné písně, které   se stávaly hymnami chudých česáčů, ale při   pokusech o zakládání odborů, krom síly svých   písní, neváhal použít ani sílu svých   paží.
Hlavní roli skvěle ztvárnil David   Carradine, (který si později zahrál i zloducha   Billa v Quentinově Kill Billovi). Film   pravděpodobně nadchne, jak fanoušky Woody   Gutrieho, tak i fanoušky Boba Dylana, možná ho   ale nezkousnou voliči ODS a TOP 09. „Odbory!,   Odbory!“.