Bellflower

Plamenomet u magorů doma...   ho ho ho, jasný spojler od   samotného tvůrce. Už z   prvních záběrů je jasno,   že hoši nebudou moc v cajku   a následujících několik   scén dojem podtrhne -   posedlost plamenometem a Mad   Maxem slouží s pomocí   hektolitrů chlastu jako   jediná   "smysluplná"   náhražka nicoty jejich   existence (nevšimla jsem si,   že by tam kdokoli chodil do   práce) a divákovi se tak   vtírá děsivá otázka:   "Kolik může být na   světě takových   nedospělých chlapů, co se   zaobírá postapokalyptickými   kravinami s vážností   pracovního pohovoru?"   Odpověď snad ani nechci   znát. Není divu, že se   něčeho hlubšího ve svém   mizerném životě chytí jak   tonoucí stébla a pokud jim   mezi prsty vyklouzne, ohlásí   se fááákt ošklivý,   neléčený depky. A   řešení? Jedno by tu bylo,   třeba to podle Aidena:   "Dokážeš si   představit, jezdili bysme na   místa a parkovali tak, aby to   vypadalo cool, poflakovali se   s cigárem, opírali se o auto   a vypadali cool a nechali lidi   na nás civět. Mohli bysme se   zfetovat, uprostřed   divočiny, jet 150 mil v   hodině nazí po dálnici,   vyklánět se z oken a   střílet z brokovnice po   značkách a zasranejch   památkách a   zajících..." Ubožáci,   chtěli by vypadnout od všech   těch sraček a nechápou, že   se potáhnou za nima... Když   nemám šanci se absolutně s   kým ztotožnit, mívám   velký problém s hodnocením.   K původním čtyřem   hvězdám za zajímavý   vizuál, civilní projev Evana   Glodella (včetně jeho   nakažlivého   pochechtávání) a   deptající, přiléhavou   hudbu přidávám další, za   mementní přínos k průseru   popsaném jako "dravá   vize nedospělosti a   fanatické egocentričnosti   vycházející z krize   maskulinity v současné   společnosti", protože,   jen když už se někdo   začnete ládovat totálníma   hnusárnama bez nebezpečí   smrti hladem, něco je   špatně.