Až se vrátíš

POZOR SPOILER

 Stará paní Monika Šachová jde městem. Vyžádá si od lepiče plakátů jeden kus a jde domů. Cestou jí nabízí pomoc s taškou David Kníže, alias Franta Dědič. Ona odmítá. Všude se říká, že v ní má v té tašce celé jmění.  
Mladého vězně zaujme plakát s tanečnicí jménem Bobi-Lala. Ta zrovna přichází se svým mecenášem k domu, kde bydlí paní Monika a Bobi si od ní dá vyložit karty.  
Mladý vězeň prchá.
Je to syn paní Šachové Vladimír. Kdysi sebral peníze právě kvůli Bobině. Prchá za ní a najde ji v baru, kde zpívá. Pak ji sleduje až domů a zde se k ní snaží dostat. Ona však již předtím upozornila policii. Policejní inspektor Antonín Kaška se po něm dívá i tam, kde bydlel.  
K Bobině přichází mladý hodinář Ruda Krejník. Ona mu tehdy když šla od paní Šachové dala opravit hodinky, ale již je zde jasno, že o ně nešlo. Bobina sleduje jiný účel.  
František se dostane do bytu paní Šachové a k její tašce. Ale co v ní je to nezjistí.  
Jiný obyvatel téhož domu, kasista Jan Drábek, žádá o zvýšení platu, protože má nemocnou ženu a uspěje. Jenže přijde o služebních deset tisíc.  
Také Švachová se děsí a dělá paniku kolem zmizelé tašky. Ta je však ihned nalezena.
Také deset tisíc je vráceno, ale o tom Drábek neví a hotoví se ku vraždě.  
Vladimír klepe na svou matku, ta se však poleká Franty a trefí ji šlak.  
Mrtvola stařeny je záhy nalezena a ihned se zde zjeví i policejní inspektor Antonín Kaška. Podezřívá z vraždy každého obyvatele… 
 

 

Ponurý pavlačový činžák na předměstí je přeplněn lidmi, nespokojenými se svým údělem. Symbolem lepšího života je pro ně ošumělá kabela staré Šachové, o níž se domnívají, že v ní má zamlklá sousedka hromadu peněz. Představa, že by se zbavili svých problémů, kdyby získali peníze Šachové, přivede k pokusům o krádež zadluženého cestovatele, chudého hodináře a kancelářského sluhu, který dokonce Šachovou málem zavraždí. Jedné noci se vrací domů syn Šachové Vladimír. Utekl z vězení, kam byl odsouzen pro krádež spáchanou kvůli lehkomyslné barové tanečnici. Zaklepe na matčiny dveře, ale musí se ihned skrýt před jedním z nájemníků - bláznivým Knížetem. Rozradostněná matka spěchá otevřít, místo syna však spatří Knížete. Z leknutí, zděšení i zklamání jí pukne srdce. Nad jejím mrtvým tělem se Vladimír vydá policii a zahanbení nájemníci vidí, že v kabele byly jen drobné rodinné památky a něco málo peněz.
Český hraný film 1898 - 1970

Přelidněný pavlačový dům na předměstí. Nájemníci se domnívají, že stará nemocná žena, která očekává synův návrat z vězení, skrývá značný majetek. Nezvládnutý pokus o psychologické drama byl zjevně inspirován poetikou tehdy módních francouzských filmů.

PopisPo filmu Housle a sen představuje se nám režisér Václav Krška dalším svým dílem. Tentokráte je to tragický příběh z jednoho periferijního činžáku, nazvaný Až se vrátíš. Thematicky je to vlastně první vážný pokus o umělecké vyjádření periferie. Doby Falešných kočiček jsou na štěstí nenávratně za námi a proto vzhůru do tohoto baráku, označeného číslem 14, staňme se svědky všech malých tragedíí, které se zde denodenně odehrávají, nahlédněme do soukromí těchto ubohých, chudobou a osudovým přišlápnutím zakřiknutých lidiček, zaposlouchejme se do jejich snů a jediné touhy : uprchnout odtud - kam? Někam, kde je lépe...
Sny a iluse, zhuštěné v jakýsi romantický sociologický průřez jednoho z prokletých baráků, a navíc ještě zpestření skoro detektivní motivací, takový je filmový námět Emy Řezáčové. Ano, jsou zde všecky kladné i záporné znaky protektorátní dramaturgie, ano, je to únikový film, který mnoha řečmi málo řeší, ano, je to jakýsi citový blíženec Znamení kotvy (a podobnost je ještě podtržena postavami pathologických matek, které, pološílené smutkem, očekávají návrat svých ztracených dětí. Co však je horšího: Obě matky, ve Znamení kotvy i v Až se vrátíš, se specialisují na sběr plakátů !) Scénář má jednu vadu: děj je brzděn nejen episodami a odbočováním, ale mate také diváka navazováním scén, při čemž se občas zapomíná na to nejdůležitější: ústřední dramatickou linii. Oslabuje to gradaci příběhu, odvádí pozornost, unavuje. Jinak je Až se vrátíš docela napínavý příběh. Chmurně střízlivá a střízlivě romantická periferíe...
Režisér Krška projevil hodně odvahy už ve filmu Housle a sen. Nesporně od něho bylo ještě odvážnější, že sáhl po této periferii. On, o němž se říká, že je náš filmový lyrik, a pojednou - bezmála detektivka? Krška, přiznejme si, nedělal detektivku, on tvořil - baladu! Věděl to jistě již na počátku, nenechal se však odradit případnou, ba dokonce značně' pravděpodobnou možností určitého nezdaru. Neboť s takto traktovanou periferií, s dnešní českou periferií, není dosud dobře možno vytvořit baladu. Látka se tomu nutně brání, nesedí jí to, volá po citu, vyváženém realitou, volá po míře rozumu a uvědomění si střízlivé skutečnosti. Výsledkem Krškova experimentu tedy není balada, ale - pathetický romantismus. Divák se občas protrhuje z příběhu a uvědomuje si: to není filmová detektivka. A periferie ? Snad, ale ne naše, ne česká... Divák rušivě cítí, že po mistrné dramatické zkratce přichází scénické intermezzo časově překročené idylky večerní pavlače, rozléhající se lkaním harmoniky a různými šepoty... Nebo ta exekutorova procházka po bytě, ty všecky dumky a sny. Proč se náš divák znovu protrhává z příběhu? Aby si zašeptal: to nejsou postavy dramatu, to jsou herci, divadelní herci, kteří místy poněkud silně přehrávají...
Opticky je to krásná podívaná. Kameraman Střecha vskutku citlivě doplňuje režisérovu baladickou fikci, jeho fotografie má náladu, cit i nevšední poetičnost, ano, tenhle pavlačový dvůr je jako bezmála z plátna francouzského modernisty, jenže skutečnost vlastního příběhu je jiná...
Krška však neuhne, Krška jde za svým cílem, je v něm něco paličatého a lidsky nesmírně krásného: nezná kompromisů. Taková je jeho představa, té se musí podřídit i hudba Emanuela Fialy. Je to skutečně akční hudba, nejen že zapadá do atmosféry, nejen že děj podbarvuje, ona jej přímo vyvolává, ona atmosféru ladí.
A Krška vede herce, ne filmem, ale jako by po divadelním jevišti, kde se hraje balada. Jeho záhadná, vyschlá a nelidská stařena nepohne rty, naopak zase jeho chudý inkasista se šklebí a divoce gestikuluje. Ta mimika, ty výkřiky, doznívání dialogů, to jsou Krškovi herci, někteří lepší, jiní horší, v jednom jsou si však podobni: pathos! Otylie Beníšková s nepohnutelnou tváří, s přísně semknutými rty, s nepřítomným pohledem; Václav Voska, procházející zádumčivě příběhem; Jaromír Spal, Jiřina Stránská, Libuše Zemková, to jsou tragici s marným, již předem lámaným vzletem, jako by byli hypnotisováni, jako by utonuli v nostalgii; Rudolf Walter, ten se skoro nehýbá, zato Oto Motyčka ano, jenže poněkud křečovitě. Ed. Dubský, to je rovněž experiment. V českém filmu, v našem prostředí postava francouzského detektiva. Hraje ji dobře, ale charakterové roli neodpovídá. A prosťáček boží, blázen David Kníže? To je Eman Fiala. Zařádí si občas, rozhodně jej však překoná Ljuba Hermannová, která hraje tanečnici Bobi Lala. (Jenže Bobi Lala, to měl být opravdu krásný, znepokojivý, démonický a exotický typ, nikoliv Ljuba Hermannová.) S podivnými, nikoliv však zlými pocity uzavíráme tuto kritiku. Lze říci jedno: Krška, posedlý svým uměleckým cítěním, se pokoušel, pokouší a bude pokoušet vždy o umění. Má jemnost, cit, intuici i invenci, neuchyluje se ani krok od své osudově vytčené cesty, jde po ní proti látce, proti hercům, proti kritice, která se nakonec neubrání velkému obdivu i ocenění. Krškovi opravdu o něco jde, Krška sází všecko, nebojí se riskovat, tápá a mýlí se, ale není to prohra! A jednou, věřme, jednou to bude jeho, Krškovo vítězství!Autor/Zdroj: Drtílek-Einhorn/dobová recenze