35 panáků rumu

Ano, je to snímek o   dospívání, stárnutí,   nadějích a ztrátách. Jeho   netradičnost je koncipována   v neobvyklém stylu   vyprávění a to za použití   velmi životního tématu a   tou je životní stereotyp.   Známe to zcela všichni a to   bez vyjímky. V zaměstnání   stejná práce se stejnými   spolupracovníky, doma stejné   činnosti se stejnými členy   rodiny. Vše funguje jak má a   vládne spokojenost. Ale co   když je toto všechno někde   náhle po mnoha letech   nenávratně narušeno? Půjde   to dále bez komplikací anebo   se něco stane? Nic už nebude   jako dřív a o to tu jde   především. Vyrovnání se s   osudem. Tento příběh je   vyprávěn tak, jak to v   životě skutečně chodí.   Tedy žádné srdcervoucí   dramatické výjevy. Tady se   vše vyjadřuje pocity,   pohledy a gesty. Tedy přesně   tak, jak se člověk opravdu   chová. A tady mohou být   některé výjevy   konfrontovány s divákem.   Může to být i velmi   osobní. Asi se to nezdá, ale   skutečně takové situace   potká spoustu lidí. Jak by   jste se zachovali v takové   situaci vy? Stejně? Jinak?   Tento film velmi citlivě   poukazuje na jednu životní   problematiku bez skrupulí a   nadsázek a velmi se to   povedlo. Zanechá hluboký   dojem a soucítění s hlavní   postavou příběhu a jisté   pochopení. Poselství tohoto   výborného filmového počinu   bylo naplněno.

Krásně, až komorně pojatý   příběh otce a dcery byl   naprostým překvapením, jak   jednoduchý děj může silně   zapůsobit a zanechat v   divákovi nepopsatelný pocit   čehosi křehkého...nelze to   pojmenovat, je nutné to   vidět - a nestačí jednou.