Tento film jsem viděl kdysi   snad v sedmdesátých letech a   teď znovu. Není to až tak   špatná podívaná, má to   napětí, logiku a spád. Ve   filmu jde o to, že   kontrarozvědka zachytí   rádiové heslo s příkazem   někoho zabít. Ale koho?   Nakonec se oběť podaří   najít, bohužel už pozdě.   Začíná špionážní hra s   dvojníkem, který má   rozkrýt spící síť na   našem území. Dokumentární   způsob natáčení nepůsobí   rušivě, spíše naopak.   Patří to k tomu   nadprůměrnému, co se u nás   natočilo, a stojí to za   shlédnutí.

Když jsem nedávno tento film   znovu viděl, myslel jsem si,   že je v programu chyba v   letopočtu, že místo 1985   má být správně 1975,   protože v těch letech se s   oblibou točily hrdinské   velkofilmy o velké   vlastenecké válce. Ale v   titulcích opravdu stojí rok   1985, tedy rok, kdy už byl u   moci Gorbačov a pomalu   začala perestrojka a   glasnosť. Vysvětlení je   jednoduché - práce na filmu   začaly o rok dříve, kdy   byli naopak sovětští   umělci nejvyššími místy   přímo vyzývání, aby se   věnovali tématu války a   oslavě hrdinství SSSR. U   moci byl totiž konzervativec   Černěnko. K samotnému   filmu: Velkolepě pojaté   dílo s ohromným množstvím   komparzu - třeba množství   lidí nasnímaných letecky   při kopání zákopů před   Moskvou je ohromující, dnes   by se to nejspíš řešilo   počítačovými triky. Němci   jsou vylíčení tradičně   jako zlověstné bestie, i   když trocha reality je tu   patrná např. v náznacích   rozepří mezi veliteli -   podniknout ještě další   útok nebo se zakopat? I na   sovětské straně se aspoň   náznakově objevuje, že ne   vše bylo ideální a vzorně   organizované, brutální   propaganda typu padesátých   let se tu naštěstí nekoná.   Nezdá se mi tvrzení, že se   některé scény točily ve   starém Mostě, v té době   už bylo staré město Most   prakticky zlikvidované   (bouralo se v sedmdesátých   letech). Film stojí za   shlédnutí, ale bez velkých   očekávání něčeho   hlubšího než masových   scén a schématických   ukázek sovětského   hrdinství.

Po sedmi letech od natočení   svého filmu Kruh se L.   Rychman opět vrací ke   zřejmě svému oblíbenému   tématu manželské nevěry.   Oproti hlavní hrdince Kruhu,   která si svůj bol léčí   maximálně tak namáčením   prádla před praním, paní   Kučerová v Dámě na   kolejích svoji revoltu pojme   poněkud velkoryseji. Od   zablokování dopravy v centru   Prahy opuštěnou tramvají   přes vyplněnění rodinných   úspor po vyexpedování   manžela k jeho milence,   rozhádání lidí na   podnikovém večírku,   nabourání vztahu své   sokyně atd. atd. Film stojí   na hereckých výkonech J.   Bohdalové a padá s jejím   neuvěřitelně falešným   zpěvem. Na rozdíl od   předešlého Rychmanova   muzikálu se tu ani náznakem   neobjevují politické   narážky, děj je i přes   veletoče hlavní hrdinky   plytký a nepřináší nic   objevného. Dnes už toho   nemá moc co říct. Na   rozdíl od Starců na chmelu.

Vynikající! Četl jsem i   knížku a film se jí   vyrovná bez ztráty   květinky. Takhle má vypadat   profesionálně natočené   drama o atentátníkovi - ne   jako to, co spáchali později   filmaři v remaku s Brucem   Willisem. Takže ještě   jednou - vynikající,   strhující, nemající chybu.   Plný počet bodů.

Slátanina
Tento film je naprosto   ukázkovým příkladem   dobové politické agitky toho   nejprimitivnějšího   provedení. Děj je žalostně   slabý, postavy zoufale   schématické, prostředí   idealizované. Za vidění   stojí snad jen kvůli   hereckému obsazení.

Tenhle film jsem viděl někdy   v polovině sedmdesátých let   ve venkovském kině jako kluk   a byl jsem jím naprosto   nadšený. Letos (2010) jsem   ho viděl po více než 30   letech podruhé a to nadšení   už není tak velké, ale   stále je to film, na který   se stojí za to podívat. V   době, kdy bez   počítačových úprav už   nedokáží natočit ani   reklamu na prací prášek, to   byl opravdu výborně   udělaný film a jeho triky   působí i dnes věrohodně.

Není to film pro ty, kteří   mají rádi akční filmy s   bohatou výpravou a   množstvím triků. Když jsem   ho poprvé viděl, pořád   jsem zpočátku čekal, kdy   už skončí úvod natočený   prakticky bez kulis na černé   ploše a začne   "skutečný" film.   Ale nakonec se mi tohle   pojetí zalíbilo. Film je   dlouhý, ale ne rozvláčný a   jeho děj graduje do naprosto   neočekávaného finále. Lze   jen doporučit těm, kteří   na to mají.

Velmi zdařilý film - něco   mezi černou komedií,   karikaturou, detektivkou a   psychologickým filmem.   Exceluje tu Jan Kačer v roli   průměrného básníka a   redaktora, který si rád a   často zaflirtuje. Flirt se   slečnou Stříbrnou se ale   nevyvine podle jeho představ   a on se stává jen nástrojem   v jejím dokonalém plánu.   Tajemnou hlavní hrdinku   velice dobře zahrála   krásná Marie   Drahokoupilová, ve   vedlejších rolích pak   Jiřina Jirásková jako   poněkud volnomyšlenkářská   redaktorka, Zdeněk Řehoř   jako věčně opilý   sarkastický spisovatel za   zenitem a Ilja Prachař jako   zcela záporná postava   ředitele nakladatelství s   antisemitskými názory a beze   stop jakýchkoli morálních   kvalit. Černobílé   provedení spolu s podzimními   exteriéry dodává filmu   zvláštní tajemné až   pochmurné kouzlo. Film   patřil v sedmdesátých a   osmdesátých letech k těm,   které byly striktně   zakázané; snad všechno zde   bylo nežádoucí - autor   scénáře (Josef   Škvorecký), někteří herci   (Pavel Landovský a svého   času i Jiřina Jirásková a   Martin Štěpánek) i děj   (antisemitismus a zjevné   "protisocialistické"   ; narážky a satira).   Určitě stojí za   zhlédnutí!

Napínavý a strhující film   o lovu na teroristu Carlose   Sanchéze alias Šakala. Děj   je z velké části fiktivní,   ale terorista Šakal   skutečně existoval. Film by   se mohl také jmenovat Agentem   proti své vůli, protože   hlavní hrdina se svým novým   posláním zpočátku   striktně nesouhlasí, ale   nakonec se nechá vhodně   naaranžovanými fakty   přesvědčit. Čeká ho   tvrdý výcvik a neméně   náročné nasazení v akci. I   když nakonec jeho mise   neskončí úspěšně, Šakal   je donucen se stáhnout.   Skutečný Šakal byl pak   později dopaden francouzskou   rozvědkou v Súdánu. Ve   filmu jsou zachycené velice   zajímavé metody výcviku   agentů, z nichž některé se   mohou hodit i vám - jak   třeba nenápadně během pár   sekund zjistíte, jestli v   bytě někdo nedávno byl nebo   ne? Mrkněte na to;-)

Dávné časy
Seriál jsem v době jeho   vzniku neviděl a poprvé jsem   si ho pustil až teď, 43 let   od jeho natočení. Doba, ve   které vznikl, se na něm   podepsala dost výrazně. Děj   je místy dost křečovitý a   nereálný, různých   nezáživných, zbytečně   rozvleklých a naprosto   vyumělkovaných dialogů je   tam přehršel. Děj často   působí těžko uvěřitelně   a místy i jako nechtěná   parodie, na druhou stranu jsou   tam dost zajímavé dějové   pasáže. Celé je to   pochopitelně přísně   socialistické, i když   pozorný divák, který z té   doby má zažitou schopnost   vnímat dvojsmysly, si tam i   tak něco najde. Výprava byla   dost odfláknutá, interiéry   scén odehrávajících se v   zahraničí především. V   italském hotelu určitě   neměli telefony z Tesly   Stropkov a jihoamerický   obchodník zpravidla neměl   doma barevný televizor Tesla.   Veletrhy se dle představ   výtvarníka scény   odehrávaly nejspíš v   nějaké místnosti o   velikosti kantýny a čím   více krepového papíru, tím   lépe. Ale to jsou jen   druhotné detaily. Jak jsem   napsal, děj je na jednu   stranu dost nereálný, na   druhou stranu mu nechybí   překvapivé zvraty, rozchody   a návraty, prohry a   vítězství. V tom byla síla   tvůrce scénáře, pana   Dietla. Někdy je to   zbytečně rozvleklé,   povinných 13 dílů bylo   potřeba něčím vyplnit,   jinak by to šlo sestříhat   do 10 dílů a bylo by to   daleko svižnější. Celé   dílo nemá jednu hlavní   postavu, ale hned tři.   Poněkud směšně působí   obsazení Jaroslava   Satoranského, Michala   Dočolomanského a hlavně   Petra Kostky do rolí, kdy   měli zobrazovat cca 24 -   25leté studenty VŠ.   Maskéři si s omlazením   herců v prvním díle a s   jejich postupným stárnutím   moc práce nedali (lépe   řečeno se na to dost   vyflákli), pokud   nepočítáme změnu brýlí.   Ty, které nosí Petr Kostka v   posledních dílech, snad   ukradli Nadě Urbánkové, to   byla fakt síla:-) K hereckým   výkonům: Petr Kostka   chvílemi dost přehrává,   ale někdy to není na škodu.   Jaroslav Satoranský - jeho   postava je vzorný a hlavně   nudný inženýr bez vady   charakteru, až v posledních   dílech to nejspíš začalo   být panu Dietlovi už hloupé   a trošku si s jeho postavou   pohrál a ukázal ji v jiném   světle jako pedanta a   sociopata, což bylo určitě   ku prospěchu. Michal   Dočolomanský tu hraje svůj   standard - švihák, schopný   člověk, který se dostane do   PZO aniž by byl členem KSČ   resp. KSS a ani po něm nikdo   z příslušných tajných   orgánů nechce podepsat   žádný vázací dokument.   Původ jeho výborné   angličtiny pro jistotu   zůstává nevysvětlen. No   tohle samozřejmě tehdy   vůbec nesmělo být ani   zmíněné, to dá rozum. Ve   vedlejších rolích velmi   dobře zahrál Jiří Vala   (vedoucí konstruktér),   Václav Voska, Jiří Adamíra   (ředitel PZO), ten se mi   opravdu líbil, a Jiří   Císler - ten tu naprosto   exceloval a celý ten   chvílemi nezáživný děj   dost oživil. Naproti tomu   ženské postavy byly dost   slabé, dílem díky špatně   napsaným postavám a jejich   dialogům, dílem díky   nevýrazným výkonům   hereček. Asi nejhorší byla   role Veroniky ztvárněná   Monikou Švábovou, to je mi   líto. Tady se pan Dietl jako   scénárista nevyznamenal a   Evžen Sokolovský jako   režisér herečky nezvládl.   Co napsat závěrem? Není to   určitě žádný skvost, na   druhou stranu to není až   takový propadák, jakým byly   některé jiné seriály z   těch dob. Těm, kdo tu dobu   nezažili, budou některé   věci nepochopitelné (co   vlastně dělal předseda ZO   KSČ v továrně, proč   nemohla Ivana letět na druhý   den do Milána - co to byla   výjezdní doložka a   devizový příslib?). Těm,   kdo tu dobu zažili jako já,   to připomene tehdejší   stále větší zaostávání   za vyspělým světem a   nemohoucnost systému to   změnit, což je hezky vidět   v příběhu ukradeného   technického řešení   textilního stroje. V ČSSR   byl jakž takž hotový   prototyp vyrobený napůl   načerno s tím, že ho nikdo   nechtěl vyrábět, v Japonsku   už ho mezitím stačili   dovyvinout a dát do sériové   výroby.

Mohl to být zajímavý film,   ale... Jak se tu už objevilo   v jiném komentáři, značně   pokulhává výprava - ve   filmu se to přímo hemží   předměty, které v roce   1946, kdy se děj odehrává,   prostě nebyly na světě. A   to nejen ony jugoslávské   sanitky, ale třeba i takové   detaily, jako čs.   soudečkové vypínače v   interiérech. Druhou vadou na   kráse je to, že asi polovina   dialogů je vedena v   němčině, ale titulky   překládají tak každou   druhou větu a to ještě   značně stručně a někdy i   velmi nepřesně. Kdo neumí   německy, má smůlu. Ale   tohle není to hlavní.   Zápletka filmu je určitě   zajímavá, ale film je   zbytečně rozvleklý, je tam   dost hluchých míst. Výkon   Karla Högera je jako vždy   vynikající, ale jen na něm   film stát nedokáže. Co se   ovšem povedlo, je závěr   filmu, poměrně nečekaný a   přesto výstižný. Happy end   se rozhodně nekoná.

Podprůměrný film, který   nemohlo zachránit ani   obsazení Karla Högera a   Josefa Beka do hlavních   rolí; ostatně zejména   Högerovi tato role ani   příliš nesedla. Příliš   schématické, místy   rozvleklé a hlavně dějově   nepravděpodobné. Film vznikl   ve stejném období jako   např. Král Šumavy, ovšem s   tímto filmem se měřit   nemůže po žádné stránce.

cenzurovaná a necenzurovaná verze
Určitou zajímavostí u   tohoto filmu je to, že   existuje cenzurovaná i   necenzurovaná verze a obě   jsou občas dávané na   některé z našich televizí.   Film byl cenzurován až v   sedmdesátých letech,   zřejmě až po jeho uvedení   v televizi někdy v okolo roku   1974. Dneska budí spíš   úsměv a údiv, co všechno   prostinkým soudruhům vadilo   - např. scéna, kdy agent 13B   (Sovák) přebírá v   plaveckém stadiónu Podolí   pohár za vítězství, byla v   původní verzi delší.   Sovák vykřikne   "zabraňte   vraždám" (a tady je v   cenzurované verzi střih)   načež redaktor začne do   mikrofonu nadšený monolg,   že tento ekvádorský plavec   mluví perfektní češtinou a   že také bojuje za mír...   Takovýchto   "závadných" scén   tam bylo více (např. při   automobilové honičce, která   končí odpálením kovového   stožáru a jeho pádem přes   silnici, volá Libíček na   řidiče "dohnat a   předehnat"), v tuhé   normalizi neměly šanci na   přežití.

Několikrát jsem chtěl   napsat komentář k tomuto   filmu, ale pokaždé jsem ho   smazal. Snad teď to bude to,   co chci napsat. Je to   karikatura na dobu, kdy tu   vládla \"strana a   vláda\" neboli   \"Stáňa a   Vláďa\", jak se mezi   lidmi říkalo. Dějově to   zapadá nejspíš do druhé   poloviny osmdesátých let, i   když použité rekvizity jsou   směsicí všeho možného od   let padesátých do   osmdesátých. Ale to není na   škodu. Divadlo Sklep se tu   hezky vyřádilo, Duškovi   sedí role neuvěřitelného   hajzlíka, mihne se tu i   Čtvrtníček, Hanák...   Zajímavá muzika a   gradující děj. Kdyby to   bylo natočené v roce 1989,   bylo by to velmi odvážné. V   roce 1988 by to bylo   šílené, před rokem 1987 by   skončili tvůrci i herci na   Borech. Ale v roce 1990, kdy   tento film vznikl, to již   bylo kopání do mrtvoly. Doba   už byla jiná, přesto je   dobře, že takovéto   nekomerční dílko vzniklo.

Jeden z nejlepších českých   filmů, který byl kdy   natočen. I přes svoji   určitou poplatnost ideologii   doby, ve které vznikl   (stalinismus už byl   minulostí a obroda let   šedesátých teprve   netušenou budoucností),   není mu možné snad nic   vytknout. Jeden z nejlepších   Kachyňových filmů.   Excelentní výkony R.   Lukavského, J. Valy a J.   Švorcové. Žádná   prvoplánová agitka, ale   opravdové mistrovsky   natočené drama. Klobouk   dolů.

Jeden z filmů, na které jsem   se díval spíše silou vůle,   než aby mě něčím zaujaly.   Téma je určitě zajímavé,   ale zpracování muselo být   poplatné době. Výsledkem je   nudný a schématický film.   Za zmínku stojí ztvárnění   role faráře Václavem   Lohniským.

Pokus o společenské drama...   I tak by se to dalo říct. Je   to tak trošku příběh,   který se odehrává v   reálném životě poměrně   často. Z nejspíš   přitažlivé ženy se stala   poněkud krabiciózní mamina,   jejíž svět se omezuje na   starost o děti, zašívání   a praní, tedy jakýsi kruh,   ze kterého není úniku. No a   co s tím? Manžela to   pochopitelně moc nepřitahuje   a tak se na scéně objeví   jiná, dětmi nezatížená,   zato však elegantní a   volnomyšlenkářská žena.   Dál to pokračuje stejně   jako v životě... Jenže   právě tím je film nudný a   neobjevný. Manželka je   odevzdanost sama, starší syn   se pokouší vzbouřit,   manžel je vnitřně rozpolcen   a nakonec to končí happy   endem. Pro fajnšmekry tam pak   stojí za podívání na   množství dobových záběrů   Prahy, jedna scéna se dokonce   odehrává v prototypu   trolejusu T401 při jízdě z   Jungmannova na Karlovo   náměstí - právě tady   milence odhalí starší syn.   Za pár let po natočení bude   Kruh zapomenut a na scénu   přijde nejlepší Rychmanův   film - Starci na chmelu. A po   něm už jen postupný sestup   a pád až k Písni o stromu a   růži...

Abych začal od toho   nejlepšího - tím byl nápad   udělat film právě tímto   způsobem, loutkami, bez   velkých počítačových   triků (pokud nepočítám   odmazání drátků na   vodění loutek). Dávám 10   bodů. Zajímavé byly i   některé nápady a scénky -   třeba když Anuška zrychluje   své autíčko pomocí jakési   pumpičky. Za to dávám 7   bodů. Děj filmu není nic   zvláštního, rádoby   dojímavý konec se smrtí   přátelského bezdomovce, kdy   sestra hází hračku do   popelnice, je kýčovitý.   Dávám 5 bodů. Nakonec to   nejméně povedené - hlasy.   Svěrák nejstarší tu svoji   postavu opravdu jen   odříkává. Pokud ho vidíme   v divadle nebo ve filmu,   vlastně nám nevadí, že   nepracuje se svým hlasem. Ale   tady je to smutné. Macháček   v roli Anušky je dobrý, ale   film to v tomto směru   nezachrání. Dávám 3 body.   A nakonec celkový dojem:   Příliš mnoho komerce,   příliš mnoho reklamy.   Rodina Svěrákových umí   marketing na jedničku.   Otázkou je, kde je ten   Svěrák z Marečka nebo   Samoty u lesa... Asi je to už   hodně dávno.

Natočené ještě stylem   poplatným konci padesátých   let, kdy se všechno jevilo   tak snadné a ideální. Z   dnešního pohledu je to   krásně naivní, ale za   shlédnutí to stojí. Děj je   celkem jednoduchý - skupina   dětí objeví nepoužívanou   líheň a rozhodne se odchovat   si tajně vlastní kuřata.   Přes všechna úskalí se jim   to nakonec povede. Je   zajímavé, že v dětských   (chlapeckých) rolích se tu   poprvé objevili později   známí Pavel Nový a Jaroslav   Drbohlav, naopak žádná z   představitelek dívčích   rolí se už v dalších   filmech neobjevila.

Kdo je zvyklý na Josefa Beka   coby bodrého chasníka či   veselého autobusáka, bude   tímto filmem překvapený   nebo zklamaný. Bek zde hraje   mírně cholerického a silně   odměřeného pilota, který   si nedokáže vytvořit   přátelské vztahy se svými   kolegy a kterému se rozpadá   manželství. Je však   příliš hrdý na to, aby   přiznal své chyby v osobním   i profesním životě...   Realisticky a velmi otevřeně   natočený film s dobrými   herci, žádná budovatelská   agitka, která určitě stojí   za shlédnutí.

Výborná předloha neznamená výborný film
Tento film je důkazem, jak   lze vynikající předlohu   naprosto zprznit. Páral, to   je spisovatel vyžívající   se v popisování lidské   psychiky a nebojí se i   zabrousit do smyslností, do   zobrazení života ve všech   jeho tónech a zákoutích.   Jenže tohle ve filmu   nenajdeme. Tady se z toho stal   jakýsi dokumentární film s   odříkávanými monology, bez   emocí, bez citů, bez zájmu.   Práce s kamerou nulová,   práce s herci spočívala asi   v kontrole, aby náhodou   neřekli něco proti něčemu   a nedali si nedejbůh před   kamerou trošku   vášnivější pusu nebo se   smyslněji neobjali při   monotónním vyprávění   textu, pardon - při   vyznávání lásky. Přitom   tu mohlo vzniknout daleko   lepší dílo - herecké   obsazení bylo více než   slibné. Jenže... Cupák tu   působí naprosto strnule jako   ochotník - role mu vyloženě   nesedla, Brejchová dělá co   může ale výsledek žádný,   Adamovská a Vyskočil to sami   vytáhnout nemůžou.   Sterilní film, který   vypovídá o úrovni   oficiální filmařské tvorby   koncem sedmdesátých let. Je   to o ničem.

Naděje
Rok 1963 byl pro čs   společnost určitým   mezníkem. Krachem třetí   pětiletky se definitivně   hroutí vzdušné   budovatelské zámky a   začíná nejistota, jak dál.   Stará hesla už nepůsobí a   nová ještě nejsou. A v   tomto roce právě vzniká   Naděje, na tehdejší poměry   neuvěřitelně realistický   film, nezabývající se   krásnými zítřky a   úderníky, ale naopak lidmi   potácejícími se u dna   společnosti. A to bez   příkras, bez moralizování   a bez "šťastného"   konce. Neprávem opomíjený   film o dvou lidech na okraji   splolečnosti, kteří se   snaží začít nový život.   Excelentní výkon Rudolfa   Hrušínského a Hany   Hegerové. Určitě stojí za   shlédnutí!

Vynikající inscenace, ve   které exceluje již velmi   vážně nemocný pan   Hrušínský. Děj se   odehrává ve vlaku, který   odváží třetího čs.   presidenta na jednání s   Hitlerem v Německu. Ovšem   Háchovi je čím dál více   jasné, že se o žádná   rovnoprávná státnická   jednání jednat nebude.   Cestou se dovídá o   vyhlášení samostatnosti   Slovenska, na což reaguje   povzdechem "Tak budeme   mít v Praze slovenské   velvyslanectví".   Ministr, kterého výborně   zahrál pan Němec, se ho   snaží jako věrný stoupenec   Masarykova odkazu   přesvědčit, aby Německu   neustupoval a hájil další   existenci Československa.   Ovšem Hácha je realista,   navíc sužovaný nemocí a   stářím... Podle mého   názoru to bylo první   filmové dílo, které   nelíčilo Háchu jako   odpornou stvůru, zbabělce a   přisluhovače Německa, ale   jako starého nemocného   člověka, který si   uvědomuje, že je   zodpovědný za přežití   českého národa obklopeného   nepřáteli v situaci, která   je i díky jeho předchůdci v   úřadě vojensky a politicky   neudržitelná. Člověka,   který musí přijmout prohru,   aby jednou mohla přijít   výhra, které se on sám ale   těžko dožije. Ví, že   musí podepsat něco, co se mu   příčí. A nakonec i ministr   změní svůj názor a řekne   "Pane presidente,   podepište to"... Je   škoda, že se toto dílo už   dlouho na našich obrazovkách   nevyskytlo, určitě by si to   nejen pan Hrušínský   zasloužil.

Asi jeden z nejhorších   filmů, které L. Rychman   natočil. Působí to jako   vyrobené na objednávku Svazu   Československo-sovětského   přátelství. Neuvěřitelný   sladký blábol o vzplanutí   lásky mezi bývalým   sovětským frontovým   bojovníkem a následně   tunelářským inženýrem   (tunelářský v původním   smyslu slova)a mladou českou   překladatelkou. Ideologické   klišé z toho teče jak v   létě zmrzlina z kornoutu a   všechno je takové ulepené a   upatlané...

Uvažoval jsem, jak bych se   zachoval já, kdybych byl v   postavení těch německých   antifašistů. Samozřejmě   moje úvahy jsou ovlivněné   tím, že vím, jak třetí   říše dopadla, že to trvalo   "jen" 6 let. Pro ty   lidi to ale musel být děs.   Okolo zanikajícího   Československa jen   nepřátelské státy kromě   vzdáleného Rumunska.   Téměř žádná možnost   úniku... Film je to poměrně   zajímavý, i když z   dnešního pohledu by mohl   být zpracovaný snad lépe.   Je škoda, že upadl do   zapomnění.

Průměrná komedie působí   dojmem, že scénář byl   psán hodně narychlo, aby se   ještě film stihl natočit   dokud se natočit ještě   směl. Jsou tam skvělé   scénky, ale celkově je to   nedotažené, nepropracované.   Karel Höger jako vždy   skvělý i v pro něho   netypickém komediálním   žánru. Hodně narážek na   tehdejší režim, film byl po   celou dobu socialismu   zakázán.

Rozvláčný úvod mluvený   francouzsky se špatně   viditelnými titulky, jeho   děj se má odehrávat snad   někde ve Švédsku, ale   typické čs. soudkové   vypínače světla na stěně   odhalují původ zcela   neomylně:-) Pak se děj   trošku rozběhne ale závěr   s útěkem baletky, která   hledá pomoc, do sklepů   divadla je hodně přitažený   - proč by měla běžet do   liduprázdného sklepení,   když hledá pomoc u jiných   lidí, proboha?

Tohle je Páral
Soukromá vichřice... Už ten   název jako by evokoval něco   rozporuplného a   neskutečného. Na jedné   straně usedlý manželský   či předmanželský život a   plnění plánu v   zaměstnání, vše plné   stereotypů a neměnné   rutiny, na druhé straně   šílené vzrušení, ke   kterému stačí udělat jen   ten poslední rozhodující   krůček v ten správný   okamžik. A tento krůček   Áda Vinš udělá, prolomí   tabu a ocitá se v jiném   světě s mladinkou Bohunkou,   která by věkem mohla být   jeho dcerou. V té chvíli se   cítí jako přemožitel   Everestu, co může být pro   muže jako on větším   zadostiučiněním? Jenže ten   svět, který byl tak lákavý   a vzrušující, začíná   být nudným stejně jako   manželství, ze kterého   uniká, a nadto nepohodlným -   není nad to vypít si svoje   pivo hezky v teple domova. Jak   z toho ven? Tady stačila   náhoda a vše se vyřešilo   samo. V životě to tak   jednoduché často nebývá. A   teď zpátky k filmu - kdyby   se tu dávalo 15 hvězdiček,   tak je dám. Je to nejlepší   filmové zpracování Párala,   bez kompromisů, bez   přetvářky a uhlazování.   Excelentní!

Skvostný muzikál o   tehdejší mládeži -   takové, jaká opravdu byla a   ne o takové, jakou ji chtěli   mít ti, kteří ji měli   vychovávat. Film nemá   žádná slabá místa,   vynikají choreografie   tanečních scén,   vynikající hudba a texty,   vynikající scénář. Mluví   a zpívá se to hodně   otevřeně a nekonformně,   což tehdy muselo některé   soudruhy uvádět k   nepříčetnosti. Bohužel   film neměl před sebou   dlouhou kariéru - po emigraci   V. Pucholda v roce 1967 byl   stažen do trezoru a z něho   vyšel až po listopadu 1989.   A jedna perlička na závěr:   Na podzim 1989, ještě před   revolucí, natáčela čs.   televize zábavný pořad v   Plzni. Diváci si tehdy mohli   vybrat ze dvou filmů, které   budou v televizi uvedeny, zde   to byla slaboduchá   západoněmecká komedie Dva   nosáči tankují super a   právě Starci na chmelu (!).   Dotázáním se   "vhodných" diváků   v publiku byl vybrán ten   první, ale výsledek volby   odměnilo obecenstvo v sále   mohutným pískotem. Film byl   už od šedesátých let   legendou, na kterou se   nezapomnělo.

Zajímavý film! Velmi dobře   napsaný scénář, skvělá   role pro Karla Högera. V   atomosféře mírného   uvolňování režimu ve   druhé polovině padesátých   let to byl poměrně   odvážný film, který se   nevyhýbal i určité kritice   poměrů ve společnosti, zde   ještě v rámci daných   možností. I proto nebyl v   době normalizace nikdy   reprízován v televizi, mezi   Anděly a Slovo ženy určitě   nezapadl; druhým důvodem   bylo "závadné"   herecké obsazení (V.   Chramostová).