Kdysi dávno započal program, v jehož rámci byli za pomoci biogenetiky vytvářeni agenti-zabijáci se speciálním schopnostmi, jaké neměl možná ani Brian Mills. Zodpovědný za něj byl nyní zmizelý pan Litvenko, po němž se shání šéf vlivné mezinárodní korporace, jelikož by rád přivedl na svět další modifikované agenty nebo něco v tom smyslu. Klíčem k nalezení by mohla být dcera Katia van Deesová, které zkříží cestu hned dva drsní hoši – jeden si říká John Smith, druhý 47. Otázka zní, kdo z nich je záporák, který chce slečnu využít a terminovat, a kdo je klaďas, který jí chce pomoci a stojí jednoznačně na její straně. Nutno dodat, že až se tohle vyjasní, filmu výrazně ubude na zajímavosti.

Možná si ještě taky matně vzpomenete na Hitmana, jenž měl premiéru před osmi lety. Pamatuju se, že jsem jej tenkrát vnímal jakožto pěknou žánrovou jednohubku a že mu mnozí vytýkali obsazení Timothyho Olyphanta, herce s (prý) dětskou tváří, do hlavní role. Jeho nástupce Rupert Friend, rozhodně nepůsobí o mnoho dospělejším dojmem. Především proto, že coby nekompromisní vraždící mašina není zrovna samostatný – ve filmu se najdou scény, kdy se neobejde bez pomoci někoho jiného, především tedy Katii van Deesové. Navíc nemůže být sporu o tom, že představitel titulní role podal v na DVD nedávno vydaném inspirativním a precizně natočeném dramatu To Write Love on Her Arms kvalitnější výkon.

Stejně tak srovnávat představení Olgy Kurylenko v původním filmu a Hannah Ware v tomto je něco, co se prostě nedá. S největší pravděpodobností v tom ale jsou docela nevinně, protože Hitman: Agent 47 zanechává dojem, že vzniknul pomalu v rekordně rychlém čase. Jako by nebyl prostor k upravení tuctovějších či méně smysluplných momentů ve scénáři (neobvyklé, že u obou „hitmanovských“ filmů byl jeho spoluautorem Skip Woods), k vytvoření propracovanější choreografie akčních scén nebo k vyhrání si s vizuální stránkou filmu. Pravda, už to bude přes deset let, co jsem poprvé a naposledy Hitmana hrál na „kompjůtru“, nicméně mi připadalo, že se tvůrci této nové verze snaží býti trochu věrnější předloze. Tedy, (ne)překvapivě pouze tak ve dvou třech scénách.

Čím to, že film zanechává takový pocit? Buď tím, že studio – třeba kvůli hrozbě vypršení práv (viz také Fantastická čtyřka) – pospíchalo s jeho uvedením, nebo je to dáno tím, že režisér Aleksander Bach vyšel z reklamního prostředí. Vůbec bychom se mohli zase zabývat tím, co je to za módu svěřit nevyzkoušeným filmařům biják, jenž určitě měl (mít) vzhledem k početným fandům předlohy o poznání větší ambice. Ty měl i v loňském roce uvedený John Wick, byť spíše proto, že Keanu Reeves si už od Matrixu pořád drží určitý kultovní status. Nicméně právě Chad Stahelski a David Leitch, kteří Johna Wicka režirovali (nebo se to alespoň tvrdí), se podepsali rovněž pod akční scény v Hitmanovi: Agentovi 47. A proto asi nebude náhoda, že pokud bychom měli srovnávat tyhle dva akčňáky, vyjdou co do originality a preciznosti zhruba nastejno.

Hitman: Agent 47 je film, který si jakožto příznivci akčního žánru asi můžete celkem užít, pokud nebudete mít přehnaná očekávání. V každém případě pořád platí, že ten první film byl v mnoha ohledech lepší. Jenom tam neměli cameo vždy zábavný Jürgen Prochnow a u nás méně známá asijská hvězda vystupující pod jménem Angelababy. A také byl epičtější. Rovněž snaha učinit z hlavního hrdiny spíše Terminátora se minula účinkem. Toto přirovnání by více snesl ten John Smith, a proto se dá napsat, že je divácky nejzajímavější postavou. Na druhou stranu Katia Van Deesová má coby skrytý talent se zálibou v rozebírání věcí a schopností vidět do budoucnosti (to není spoiler) také něco do sebe. I toho se však bezesporu dalo využít efektivněji.

FOTO: CinemArt