V roce 1968 se ve světě událo opravdu hodně neobvyklých věcí. Na Roberta F. Kennedyho byl spáchán atentát, komunisti v Sovětském svazu se nadobro zbláznili, jelikož si začali plést hru se skutečností, do kin zamířila Planeta opic, Sergio Corbucci rovněž potěšil filmové příznivce svým Velkým tichem a v anglickém Dagenhamu se proti vedení společnosti Ford vzbouřilo 187 šiček sedadel, protože ač měly pro svou práci kvalifikaci a vykonávaly ji denně tolik hodin, jako muži, dostávaly třeba jen polovinu jejich platu! Do čela se tedy ne zcela dobrovolně postavila Rita O’Gradyová, vdaná paní a matka dvou dětí, aby za soudržné pomoci svých kolegyň a jednoho kolegy – téměř jediného muže (Bob Hoskins), který tu není zobrazen jako nenasytný a sebestředný egoista, zjednala nápravu.

To v úvodu rozhodně není žádný spoiler! Řekl bych, že nejdéle po desáté minutě musí být každému jasné, jak to dopadne. Když se to vezme z tohoto úhlu pohledu, byl by Vyrobeno v Dagenhamu mnohem lepším krátkometrážním filmem. Záměrem tvůrců ale bylo ukázat, jak dosáhnout vytouženého cíle. I když se nedá říci, že by někomu strnanili. To určitě ne, neboť aktivity hlavní hrdinky mají dalekosáhlejší následky. Takové, jaké sama nepředpokládala a jaké ovlivní spoustu dalších lidí. Všechno se přitom odehrává na předměstí Londýna, jenž navzdory pověstem o počasí na Britských ostrovech, hraje hodně veselými barvami. Skoro jako ve Střihorukém Edwardovi.

Ani ženy vesměs nenosí žádné myší kožíšky. A nutno dodat, že kvůli tomu si kameraman dává občas setsakramentsky záležet na tom, aby zaujala i taková samozřejmost, jako kupříkladu jízda na kole (nic ve stylu Holky to chtěj taky ale nečekejte). Scenárista pojal tuto skutečnou událost jako komedii a to je jedině dobře, jelikož představa, že bychom viděli více dramatických momentů, by byla tak akorát pro zlost. Tím, že tvůrci nechávají záběr plynout až za dobu jeho dozrání (tj. když už jsme „přečetli“ všechno, co jsme potřebovali), dávají tušit, že se něco semele. Následně zase záhy přepínají do laskavého britského humoru, což působí opravdu kontraproduktivně.

Celá ta stávka mohla přitom pořádně zavařit britskému průmyslu, jelikož zvýšení mezd by pochopitelně rovněž znamenalo zvýšení nákladů. A na to tehdy nebyl nikdo z konzervativních občanů na důležitých postech připravený. Ženám, vůči nimž ty pracovní podmínky skutečně nebyly fér, tenkrát nepochybně pomohlo, že příslušnice stejného pohlaví právě jeden takový post zastávala. Ovšem změna jejího názoru není vykreslena s potřebnou přesvědčivostí, stejně jako srovnávat v motivačním proslovu boj za lepší prachy s bojem letců za druhé světové války bude určitě nejen mně připadat poněkud nemístné.

Za tohle tedy scenárista plusové body získat nemůže. Za co je pak získat může? Rozhodně za způsob, jakým zapojuje do hry některé vedlejší postavy (a že jich není zrovna málo), jejichž vlastní minipříběhy (na první pohled možná nesouvisející) sehrají svou – tu více, tu méně – podstatnou roli. Týkají se například spolupracovnic Sandry (Jaime Winstone) a Connie (Geraldine James), přičemž se dá směle tvrdit, že jedna z nich nevyvázne s charakterově čistým štítem. Dále jde o Ritina manžela, a také o jistou Lisu Hopkinsovou, jež původně požadovala jen podporu v tom, aby učitel přestal bít i jejího syna, ale nakonec se společně s představitelkou hlavní hrdinky Sally Hawkins postarala na pavlači před jejím bytem o nejemotivnější scénu. Proč zrovna ona? Inu, určitě i proto, že ji ztvárňuje Rosamund Pike.

Vyrobeno v Dagenhamu je z řemeslného hlediska velice pěkně natočený film. Ovšem někdy se tvůrci v čele s režisérem Nigelem Colem, který už jinak na kontě nějaký ten laskavý počin má, drží zažitých pravidel tak striktně, že tím svému filmu spíše škodí. A jak uvedeno, některým vedlejším postavám dává scenárista William Ivory větší prostor, jenže s tím jako by trochu pozapomínal řádně naexponovat některé další. Jako je živelnější Brenda, které se věnuje tak minimálně, že možná ani nepostřehnete, že ji hraje Andrea Riseborough, řekněme třetí nejznámější herečka, která se ve Vyrobeno v Dagenhamu objeví. Tento film, jenž by se dal teoreticky do jisté míry označit za slabší odvar Černobílého světa, má tedy své klady a zápory, kvůli kterým si troufám tvrdit, že jedno zhlédnutí bude dostatečným.

FOTO: cinema.de