Moje první filmové natáčení. Byla jsem plna očekávání a napětí, co se bude dít. V půl desáté jsem vstoupila do prostor knihkupectví a vyhledala produkční Hanku. To se mi povedlo na druhý pokus. Sympatická slečna mi řekla, že zatím se ještě čeká na některé herce a připravují poslední detaily, takže si zatím mohu sednout do zadu do kavárny a počkat než si mě zavolají. Vybrala jsem si tedy místo s ideálním výhledem na plac, objednala si čaj a pozorovala hemžení v zákulisí natáčení.

Uběhlo několik desítek minut a během kterých se knihkupectvím i kavárnou ozýval křik „Ticho, prosím!“ a „Silence, please!“ jenž symbolizoval natáčení na ostro. Má zvědavost mi nedala nadále v klidu sedět a šla jsem se podívat blíže k centru dění. Hlavní hrdina měl autogramiádu své knihy Knedlík jako způsob života, seděl na židli u stolu a vedle sebe ještě volné místo. Kameramani zkoušeli nejlepší záběry, zvukaři hledali polohy pro mikrofony a zbylý štáb upravoval a fotil rekvizity, líčil herce či dělal, co bylo právě potřeba.
 

Přišla řada i na kompars. Slečna kostymérka si vzala mě i další dvě holčiny stranou, přeměřila si nás pohledem a vyměnila pár kusů oblečení. Měli jsme přijít sladěni do barev béžová, světle hnědá, khaki a světle šedivá, což jsme všechny dodržely, takže už šlo v podstatě jen o drobné doladění. Dostala jsem hnědé kostkované sako a kabelu přes rameno. Za make-up i účes jsme dostaly pochvalu, že tam už se nic upravovat nemusí.

Konečně bylo vše připraveno a i komparsisté mohli na plac, ukázat co v nich je. Zařazená ve frontě na podpis jsem soustředěně poslouchala pokyny režiséra i kameramana. O to víc, že režisér a asistent režie na nás mluvili anglicky. Samozřejmě bylo všechno posléze přeloženo do češtiny, ale není nad originál, že. Stáli jsme vyřádkovaní a poučení o tom, jak se postupně pohybovat dopředu, abychom byli v záběru a přitom nikam nepřečnívali. Kamera jela po kolejnici dozadu, takže jediný hlavní hrdina byl čelem. První záběry mé ruky! Prvních pár vteřin slávy! 

A co se děje vpředu fronty? Tam zažívá své minuty slávy druhá komparsistka. Žádá autora o podepsání knedlíku pro bratříčka. Poté se další dělí o své nápady s otevřením knedlíkárny či se udivují, jak mohou knize rozumět, když nejsou Češi. A tak podobně, až fronta dojde těsně přede mě, kde stojí syn autora. Se speciálními tematickými rekvizitami, které si nechám pro sebe pro efektivnější překvapení. A pak dochází i na mě a mou repliku: „Můžete se mi podepsat?“. Dalších pár vteřin slávy a dokonce i s hlasem! 

Pak ještě jednou celý průběh autogramiády natočit zepředu a hlavní obrazové záběry jsou úspěšně hotovy. Vypadá to, že kromě ruky, zad a hlasu bych mohla být ve filmu i zepředu a možná že i s obličejem.
 

Na konec zbylo ještě natočit nějaké detailní záběry pro dokreslení obrazu. Seřadili jsme se opět do řady za sebou, tentokrát jen tři slečny, a každá jsme si jiným způsobem držely knihu. Tentokrát jsem zůstala na prvním místě a pomalu se pohybovala dopředu, aby kameraman mohl zabrat i ostatní. I natáčení takového v podstatě jednoduchého detailu zabralo skoro půl hodiny. Ale nijak mě to nepřekvapilo, protože detaily jsou mnohem ošemetnější než celky, je na nich vidět každičká i sebemenší chybička. A i sám kameraman nám potvrdil, že takovéhle věci se paradoxně většinou točí nejdéle.

Vše potřebné je natočeno a hodiny ukazují asi půl 3 odpoledne. Všichni mají radost z dalšího natočeného materiálu, balí rekvizity a uklízejí knihkupectví. Ve tři hodiny je opět věchno v původním stavu a štáb se přesouvá pryč.

autor: Michaela Příkopová