Světově proslulý fotograf, který má mnoho obdivovatelů, ale ještě více odpůrců, si stoupl před kameru svého kolegy, obdobně známého fotografa Adolfa Ziky. Na úvod je asi potřeba říci, že Zika je Saudkovým obdivovatelem, což možná mluví za vše. Další důležitou poznámkou je fakt, že Zika se předtím držel hlavně foťáku a točil maximálně reklamní spoty. Z celého dokumentu je tak cítit fotografické smýšlení, kamera se snaží Saudka i jeho ateliér snímat ze všech možných i nemožných úhlů a velkou roli hrají také barvy. Zatímco umělcův ateliér září těmi teplými v čele s vínovou, jeho vzpomínky z dětství vyprávěné chlapeckým hlasem jsou až na jednu jedinou výjimku (zahlédnutí milenecké dvojice v trávě) černobílé a stylizované. Stylizací si Zika vypomáhá i v úvodu, kdy se blíže podíváme na zrození slavných bratrů Saudkových.

Snímek Jan Saudek – V pekle svých vášní, ráj v nedohlednu není klasickým dokumentem ve stylu „mluvících hlav“. Kromě klasického zpovídání hlavní „postavy“ a jeho příbuzných – manželky bratra Káji, přítelkyně, dcery, syna a hlavně Janovy bývalé přítelkyně Sáry – se tu hodně cestuje, sportuje a sledujeme i průběh mnoha Saudkových činností. Několik měsíců kamera pronásledovala fotografa na každém kroku a Zika se pokoušel zavést Saudka do míst, která nějak souvisí s jeho tvorbou, zejména tou dřívější.

Asi nejvýraznějším okamžikem celého filmu je beseda v Divadle Na zábradlí. Je to i jeden ze tří momentů, kdy kontroverzní fotograf poodhalil slupku svých masek a póz: poté, co ho posluchači nazvali uctívačem ošklivosti a fotografem kýče, se stáhl, urazil (nebo to opět jen hrál?) a víc než měsíc s filmaři nekomunikoval.

Druhá z těch vzácných chvil je cesta vlakem na nostalgické setkání po padesáti letech s jednou ze svých mladických lásek. Jeho čekání, netrpělivost a romantické doufání na moment odhalilo, že za těmi siláckými sexuálními a mnohdy vulgárními pózami se skrývá duše, která ve skutečnosti možná nebude tak umělá a stylizovaná, jak se všem okolo jeví. Posledním poodhalením citlivosti a romantického nitra jsou pak krásné dopisy, které si vyměňuje se Sárou a v nichž je cítit, že ani po letech nad ním neztratila svou moc.

Zbytek hodinu a půl dlouhého dokumentu jen podporuje ony dobře známé pózy, kterými je fotograf proslulý. Kamera ho zachycuje během jeho orgií při focení s modelkou, která místo pozdravu vychrlí, jak moc po něm touží, během sportování (jeho kondice je opravdu obdivuhodná, to se musí nechat!), během malování kýčovitých obrazů, jejichž špatné kvality si je sám vědom, i během cest za hledáním dávno zapomenutých míst z fotografií. Celou dobu ho doprovází režisér, který nijak neskrývá svou přítomnost – nejenže se objevuje třeba v odrazech ve fotografových brýlí, ale pokládá i otázky, které mají Saudkovu vypravování dát nějaký směr. V tom ale Zika výrazně selhává, klade povšechní otázky jako „Jaký je váš vztah s bratrem?“ či „Jaké bylo nejhorší období vašeho života?“ a dává tak extravagantnímu umělci možnost mluvit o čem chce.

V tom je asi největší problém celého snímku. Po výtvarné stránce je sice zajímavý, ale obsah veškerý žádný. Zika se bojí do svého idolu pořádně „rýpnout“ a odhalit něco víc z jeho pravé podoby. A otázky jako „Kde máte morální hranice? Šel byste do postele se svým dítětem?“ jsou tak ve skutečnosti jen nahrávkami na další stylizované podobenství našeho nejkontroverznějšího fotografa.

I když se Zika snaží, jeho pohled na Saudka není dokonce ani kontroverzní. Vždyť za celou hodinu a půl o něm neprozradil víc, než průměrný bulvární tisk. A přestože ani chvíli nenudí, pouhý barevně zajímavý profil bez hlubšího přínosu je na dokument trochu málo. Nebo že by to bylo jen tím, že Saudek k sobě fakt nikdy nikoho nepustí tak blízko, aby ho pořádně poznal?