Pluj tiše, pluj hluboko

válka sledovaná periskopem
Pominu-li nepřekonatelný Das   Boot Wolfganga Petersena, pak   patří film Pluj tiše, pluj   hluboko k tomu nejlepšímu,   co bylo o ponorkách ve válce   natočeno. Je samozřejmě   nutno vzít v potaz věk filmu   a tedy i technické a trikové   možnosti jeho tvůrců. A   právě před triky musím   smeknout klobouk. Filmů o   ponorkách vzniklo relativně   dost, zřejmě je to vděčné   divácké téma. Přesto si   myslím, že někteří   tvůrci zpracovávající   podobné téma o pár   desetiletí později   nedokázali i se svými   počítačovými vymoženostmi   navodit tak realistickou   atmosféru, jaká byla k   vidění zde. Skvělé je i to   staré herectví, kdy se chlap   vždy choval jako chlap, byl   čestný, přímý a ochotný   podat kdykoliv v nouzi   pomocnou ruku. Kdeže ty doby   jsou, kam jsme to dospěli?   Vždyť dnes jsou podrazáci   a intrikáni jaksi povinně   předepisováni do každého   kolektivu už přímo   scénáristou. A je-li to   absolutně uzavřený kolektiv   osádky ponorky, pak je to   skvělé. Je to scestné, nebo   jsem já divný? Pro mě   jednoznačně bezchybný film,   kterému nemám co vytknou, a   proto jej vřele doporučuji.

Námořní kapitán dostává   šanci pomstít se japonskému   nepříteli za svoji posádku   o kterou přišel za druhé   světové války v Pacifiku.   Před realizací svého plánu   získává členy a důvěru   nové posádky nekonečným   nácvikem časových limtů   bojeschopnosti torpedoborce i   velitelským uměním a   předvídavostí o záměrech   nepřítele. Jedná se o   starší černobílý film,   který svým zpracováním i   napětím zcela uspokojí   dnešní požadavky   válečného dramatu.