Pluj tiše, pluj hluboko

válka sledovaná periskopem
Pominu-li nepřekonatelný Das Boot Wolfganga   Petersena, pak patří film Pluj tiše, pluj   hluboko k tomu nejlepšímu, co bylo o ponorkách   ve válce natočeno. Je samozřejmě nutno vzít v   potaz věk filmu a tedy i technické a trikové   možnosti jeho tvůrců. A právě před triky   musím smeknout klobouk. Filmů o ponorkách   vzniklo relativně dost, zřejmě je to vděčné   divácké téma. Přesto si myslím, že   někteří tvůrci zpracovávající podobné   téma o pár desetiletí později nedokázali i se   svými počítačovými vymoženostmi navodit tak   realistickou atmosféru, jaká byla k vidění   zde. Skvělé je i to staré herectví, kdy se   chlap vždy choval jako chlap, byl čestný,   přímý a ochotný podat kdykoliv v nouzi   pomocnou ruku. Kdeže ty doby jsou, kam jsme to   dospěli? Vždyť dnes jsou podrazáci a   intrikáni jaksi povinně předepisováni do   každého kolektivu už přímo scénáristou. A   je-li to absolutně uzavřený kolektiv osádky   ponorky, pak je to skvělé. Je to scestné, nebo   jsem já divný? Pro mě jednoznačně bezchybný   film, kterému nemám co vytknou, a proto jej   vřele doporučuji.

Námořní kapitán dostává šanci pomstít se   japonskému nepříteli za svoji posádku o kterou   přišel za druhé světové války v Pacifiku.   Před realizací svého plánu získává členy a   důvěru nové posádky nekonečným nácvikem   časových limtů bojeschopnosti torpedoborce i   velitelským uměním a předvídavostí o   záměrech nepřítele. Jedná se o starší   černobílý film, který svým zpracováním i   napětím zcela uspokojí dnešní požadavky   válečného dramatu.