Philippe Castelli patřil k těm francouzským hercům, kteří nahromadili početně obdivuhodnou filmografii včetně řady slavných snímků, a i když hrál jen podružné role, díky vysoké štíhlé postavě a charakteristické tváři s hranatými brýlemi jej nešlo přehlédnout. V umělecké branži proslul mimo jiné tím, že měl špatnou paměť, což je u herce paradox, Castelli si ale z tohoto handicapu vybudoval v podstatě jakousi obchodní značku.
Philippe Charles Louis Castelli pocházel z pařížského předměstí Chaville a od mládí toužil po uplatnění na jevišti, ke studiu herectví ale nebyl přijat, později proto navštěvoval alespoň hudební školu Petit conservatoire de la chanson, přestože jeho vlohy ke zpěvu byly diskutabilní. Před filmovou kameru jej poprvé přizval slavný režisér Claude Chabrol, který mu svěřil malou roli ředitele ve filmu HEZKÉ HOLKY (Les bonnes femmes, 1959). S Chabrolem pak natočil ještě několik dalších filmů (HEJSKOVÉ – Les godelureaux, 1960; LANDRU, 1962), mezitím si jej povšimli i další známí režiséři jako Jean Girault, Philippe de Broca nebo Georges Lautner.
Od počátku šedesátých let se objevoval i na divadelních jevištích, později hrál také v televizi, ve Francii proslul také svou prací pro rozhlas nebo účinkováním v televizních reklamách. Těžiště jeho aktivit ale zůstávalo před filmovou kamerou, v 60. a 70. letech točil několikrát ročně. V šedesátých letech celkem pětkrát hrál ve filmech s Louisem de Funèsem, připomeňme alespoň dva filmy o Fantomasovi, v nichž ztvárnil policistu. Dvakrát točil také s neméně slavným Bourvilem, v jehož filmech hrál novináře (VELKÝ STRACH – La grande frousse, 1964) nebo televizního technika (VELKÉ PRÁDLO – La grande lessive, 1968).
Castelliho všestrannost v podružných rolích lze dokumentovat filmografií dekády sedmdesátých let, kdy se objevil v několika kriminálkách s Alainem Delonem (BORSALINO, 1970; SMRT DAREBÁKA – Mort d’un pourri, 1977; USPĚCHANÝ MUŽ – L’homme pressé, 1977), i když o podružném významu některých jeho rolí vypovídá úloha popsaná jako „muž parkující v garáži“ (LEDOVÁ ŇADRA – Les seins de glace, 1974). V této době točil čtyřikrát také s tehdy populární skupinou Les Charlots, objevil se i ve dvou Belmondových sólových filmech jako zkoušející v autoškole (POLICAJT NEBO ROŠŤÁK – Flic ou voyou, 1979) nebo majitel hotelu v Benátkách (KAŠPÁREK – Le guignolo, 1980).
V divadle se od sedmdesátých let objevoval již jen výjimečně, o to více hrál v televizi, u nás jsme si Castelliho mohli všimnout v dalších Delonových filmech jako barmana (KDO NASTAVÍ KŮŽI – Pour la peau d’un flic, 1980) nebo recepčního (BOJOVNÍK – Le battant, 1983). Zmínku si zaslouží ještě role doktora Guillotina v historické komedii VOLNOST, ROVNOST, NAKLÁDANÉ ZELÍ (Liberté, égalité, choucroute, 1985), od té doby se před filmovou nebo televizní kamerou vyskytoval již jen výjimečně. V devadesátých letech působil ještě v rozhlase, poté se ze zdravotních důvodů stáhnul do ústraní.
Zemřel v jedné z pařížských nemocnic 16. dubna 2006 ve věku nedožitých osmdesáti let. Tehdy byl již prakticky zapomenutý, o čemž svědčí fakt, že informace o jeho úmrtí se na veřejnost dostala až s týdenním zpožděním. Stopu ve francouzské kinematografii ale zanechal patrnou – na jeho kontě je 130 filmových a televizních rolí.
Autor: argenson .
