Venantino Venantini patří k těm hercům, kteří svou práci dělili téměř rovnoměrně mezi Francii a Itálii, a i když hrál jen vedlejší role, jeho tvář znají z desítek filmů i čeští diváci. Narodil se jako Enrico Venantino Venantini v malém městečku Fabriano ve střední Itálii, kde také vyrůstal, než se odhodlal k odchodu do Říma. V hlavním městě chtěl studovat malířství, nepodařilo se mu ale získat stipendium a na financování studia si začal přivydělávat jako komparzista ve filmech.
V první větší roli se Venantini představil v komedii DEN V SOUDNÍ BUDOVĚ (Un giorno in pretura, 1954) a vzhledem ke své atraktivní vizáži začal dostávat další nabídky k filmování. V padesátých letech se ale prozatím nevzdával svého snu stát se malířem a některé výzvy – i od slavných režisérů – odmítal. Teprve Franco Rossi jej získal pro větší roli ve filmu NAHÁ ODYSSEA (Odissea nuda, 1961). Tady začala jeho bohatá filmová kariéra, během níž točil v některých obdobích i několik filmů ročně. Díky výborné znalosti francouzštiny dosáhl výraznějšího věhlasu nejprve ve Francii, kde jej do poměrně velkých vedlejších rolí angažovali slavní režiséři jako Georges Lautner (NEBOŽTÍCI – Des pisselints de la racine, 1963; VELEKOBYLA – La grande sauterelle, 1966) nebo Gérard Oury (SMOLAŘ – Le corniaud, 1964), v Lautnerově kriminálce GALIA (1966) vytvořil dokonce ústřední pár spolu s Mireille Darc.
V návaznosti na úspěšně se rozvíjející kariéru u filmu vypustil své první křestní jméno a z druhého křestního jména a příjmení vznikl působivý pseudonym Venantino Venantini. Pochopitelně jej neminuly příležitosti ve velkých mezinárodních projektech a objevil se například v americkém historickém filmu VE SLUŽBÁCH PAPEŽE (The Agony and the Ecstasy, 1964), zmínku si zaslouží i početnější spolupráce s Louisem de Funesem (GRAND RESTAURANT PANA SEPTIMA – Grand Restaurant, 1966; POŠETILOST MOCNÝCH – La folie des grandeurs, 1971), znovu točil také s Georgesem Lautnerem (BYL JEDNOU JEDEN POLICAJT - Il était une fois un flic, 1971; POLICAJT NEBO ROŠŤÁK – Flic ou voyou, 1978).
Typově se Venantini v šedesátých letech hodil také do špionážních filmů a například s již zmíněnou Mireille Darc hrál ve snímku OPERACE ZLATÝ ŠÍP (Zarabanda bing bing, 1966), uplatnění našel také v italských spaghetti westernech a v 70. letech se často objevoval v odnoži kriminálního žánru, tzv. giallo filmů (SLOUŽÍ POLICIE OBČANOVI? – La polizia e al servizio del cittadino?, 1973). Hvězdné obsazení doplnil také v ambicióznějších projektech, připomeňme například Lelouchův CELÝ JEDEN ŽIVOT (Une toute la vie, 1974) nebo mezinárodně úspěšnou KLEC BLÁZNŮ (La cage aux folles, 1978).
V osmdesátých letech pracoval pro film o poznání méně, naopak četnější spolupráci navázal v té době s televizí a účinkoval v řadě seriálů. Z pozdější Venantiniho filmografie stojí za zmínku česko-italský snímek ZKOUŠKA PAMĚTI (Prova di memoria, 1993), v němž se objevil s řadou českých herců. Připomeňme také Scolův film VEČEŘE (La cena, 1998), který vynesl prestižní cenu Stříbrná stuha hromadně celému mužskému ansámblu včetně Venantiniho.
I přes pokročilý věk zůstává Venantino Venantini stále aktivní, mohli jsme jej vidět například po boku Alaina Delona v seriálu FRANK RIVA (2003), jako královský krejčí se objevil také v historickém životopisném filmu JEANNE POISSON, MARKÝZA DE POMPADOUR (Jeanne Poisson, marquise de Pompadour, 2006). V podružných rolích se v nedávné době objevil v komedii JE NÁM OSMNÁCT (Nos 18 ans, 2009) a v thrilleru 22 VÝSTŘELŮ (L′immortel, 2010).
Své soukromí si Venantino Venantini přísně chrání, je ale známo, že počátkem sedmdesátých let žil s jistou Američankou, s níž měl syna a dceru. Syn Luca Venantini (*1970) se později též prosadil jako herec.
Autor: argenson .
