královna Viktorie

V osmi měsících po svém narození,pozdější královna Viktorie, indická císařovna, pramáti několika evropských panovnických rodin, přihází o svého otce Edwarda, vévodu z Kentu, jenž byl čtvrtým synem krále Jiřího III. Edward se oženil s Viktorií Marií Louisou z rodu Sasko-kobursko-gothského.

Viktorie se narodila 24. května roku 1819 v Londýně, v Kensingtonském paláci. Po smrti otce se její výchovy ujala její německá matka a obě žily v ústraní. Viktorie byla podle historických pramenů dítětem srdečným, pilným s jistou měrou výtvarného nadání, které se projevovalo její zálibou v malování. V dětském věku mluvila pouze německy, ale přesto se jí podařilo později zvládnout zcela a bez akcentu angličtinu. Podle pravidel měl na britský trůn nastoupit někdo z jejich tří strýců. Nikdo z nich, jak se později ukázalo nezanechal po sobě potomka, který by přežil dětský věk.

Ve věku osmnácti let se Alexandrina Viktorie Hannoverská, jak znělo její dívčí jméno, princezna Viktorie z Kentu, stala královnou Viktorií, po smrti krále Viléma IV. Bezprostředně poté vypudila svou panovačnou až diktátorskou matku i s guvernantkami od dvora a velmi jednoznačně tím dala najevo, že královnou je ona a hodlá vládnout samostatně. Během prvních let své vlády sice reprezentovala monarchii, její instituce, které se netěšily velké oblibě, ale hodlala tento stav postupně změnit. Sblížila se s whigovským ministerským předsedou lordem Melbournem, který ji ochraňoval zejména v počátcích jejího panování. Radil jí, jak vládnout podle pravidel konstituční monarchie a jak ovlivňovat neformálně zásadní politická rozhodnutí. Jednoznačně královnu ovlivnil i svými konzervativními názory.

V roce 1839 její německý bratranec Albert Sasko-koburský-gothský navštívil královské rodinu v Lonýdně a Viktorie si jej velmi oblíbila, a nakonec se zamilovala. Po vyjasnění oboustranných emocí spolu v roce 1840 uzavřeli sňatek. Jejich manželství bylo neuvěřitelně harmonické a Viktorie přivedla na svět devět dětí, které se později v dospělosti přiženily nebo přivdaly do mnoha panovnických evropských rodů.

V roce 1841 se narodil novomanželům syn Albert Edward , princ z Walesu, pozdější král Eduard II. V roce 1842 přežila královna tři pokusy o atentát na její osobu. K dalším atentátům došlo v roce 1849,1850, 1872 a 1873. Albert se zaměřil na podporování vědy a umění, ale mezi tehdejší britskou společností nevzbudil svými snahami žádný podstatnější zájem. Manželé si byli zcela oddáni a Viktorie byla Albertovi spolehlivou oporou. Viktorie se s Albertem výslovně radila, takže osobnost lorda Melbourna ustoupila do pozadí.

Po sedmnácti letech manželství se Albertovi dostalo pouze titulu Princ-choť. V roce 1851 uspořádal Albert Velkou výstavu v Křišťálovém paláci a v Kensingtonu za částečného využití svých finančních prostředků k vybudování několika muzejních budov. Jedním z těchto muzeí je i dnes známé muzeum Victoria and Albert Museum. Albert zemřel v roce 1861 na tyfus. Stalo se tak v roce, kdy vypukla americká občanská válka. Po smrti svého chotě Královna Viktorie rozhodla, že jeho komnaty musí být zachovány v nezměněném stavu, a stejně tak i každého večera musí být na Albertovo lůžko položeny jeho šaty. Další pozdější ministerští předsedové vlády, sir Robert Peel a John Russell, byli pro královnu přínosem, zejména pokud jde o jejich oddanost věci královny.

Zcela protipólného charakteru byly vztahy vedoucí až k averzi ,vůči lordu Palmerstonovi, který měl na starosti zahraniční politiku a prosazoval rázné řešení sporů a uplatnění tvrdého vlivu Británie v oblastech spojených s britskými zájmy. Naopak královna i její manžel Albert byli nakloněni k posilování spojeneckých vazeb mezi evropskými dynastiemi. A jinými panovnickými dvory. Lord Palmerston se zaměřil na trvalé zvyšování britské moci i britského vlivu nejen v Evropě, ale i celosvětovém měřítku. Po roce 1855 se jejich vzájemné vztahy vylepšily po Palmerstonově jmenování ministerským předsedou.

Po smrti Alberta se Královna Viktorie zahalila do smutku a nosila až do konce svého života výhradně černé smuteční šaty. Z hlubokého duševního pohnutí nad ztrátou manžela se psychicky dostávala velmi obtížně. Zde sehrál důležitou roli Albertův osobní služebník John Brown, kterého již v roce 1849 její zesnulý manžel Albert přijal na Balmoral. Při hájení svých názorů byla královna často velmi tvrdohlavá, nekompromisní až umíněná, ale zásadně trvala na tom, že musí být ve všem nadstranická, aby neoslabila sílu královského úřadu.

Když se vrátila po období smutku do Londýna, ukázalo se, že její oblíbenost mezi obyvateli velmi vzrostla. Jedním z největších výsledků její dlouhé vlády byla ústavní reforma a převod přímé politické moci z monarchy na širší voličstvo. Snažila se být na očích veřejnosti a často navštěvovala anglická rodová sídla, zejména Osborne House na ostrově Wight, který nechal vybudovat Albert a na Balmoral ve Skotsku. Napsala a vydala dvě knihy o Skotsku- Leaves from the Journal of our Life in the Hoghlands /1868/ a More Leaves /1884/.

Významnou kapitolou jejího panování je i přátelský vztah k ministerskému předsedovi Benjaminu Disraelimu. Sama královská výsost Královna Viktorie se během svého života zabývala i ženskou otázkou, a to i přesto, že nebyla příznivkyní rozšiřování volebního práva na ženy. Rozhodně však sledovala sociální postavení žen a usilovala o zlepšení jejich vzdělání a péči o zdraví. V době Krymské války /1853 až 1856/ napomáhala svým vlivem na konání řady charitativních akcí, a podporovala mírové vyřešení sporů. Přesvědčila vládu, aby se Británie zdržela účasti v prusko-rakousko-dánské válce a obdobně využila svůj mocenský vliv na odvrácení druhé francouzsko-německé války.

V roce 1877 se stala indickou císařovnou. V průběhu její dlouhé vlády se Austrálie, Kanada, části Afriky a některé oblasti jižního Pacifiku staly součástí Britského impéria. Vládla Británii čtyřiašedesát let. Zemřela 22. ledna roku 1901 v Osborne House na ostrově Wight, ve věku nedožitých 82 let. Pohřbená je vedle milovaného Alberta ve Frogmore, poblíž Windsoru

Erkul

Autor: Erkul