Pavol Haspra

Uznávaný slovenský především divadelní režisér Pavol Haspra (1929) se narodil v Topolčiankách v době první republiky. Už od raného mládí velmi rád sportoval, ovšem cíleně šel za svým snem, totiž stát se režisérem - vystudoval gymnázium, na přelomu let 1949-50 vyučoval na Základní škole v rodných Topolčiankách a v r. 1955 absolvoval VŠMU v Bratislavě.

Na konci vysokoškolských studií v r. 1954 získal angažmá jako umělecký šéf Krajského divadla (dnes Divadlo Andreja Bagara) v Nitře, kde působil osm let a od července 1962 zůstal po zbytek života věrný Činohře SND v Bratislavě. Od počátku se více věnoval divadelní tvorbě a právě při představení dramatické hry Kdo se bojí Virginie Woolfové (1964) poznal již známý režisér o 17 let mladší Soňu Valentovou, krásnou a talentovanou posluchačku posledního ročníku VŠMU.

Od počátku jejich vztahu museli oba čelit pomluvám, že se jedná o ryze komerční a ne citovou záležitost, ovšem mladinká Soňa se ze škatulky protežované manželky dokázala velice rychle vymanit. Na nějaký čas svou kariéru zpomalila - v době, kdy se jim narodily dcery Natálie (1966) a Katarína (1972), P. Haspra však svou pověst renomovaného režiséra potvrzoval nejen v divadle - Dostojevského Idiot (1966), Cena od A. Millera (1968), znovu Dostojevského Zločin a trest (1970), ale i v televizi. Manželství mladé herečky a staršího režiséra prošlo nejednou krizí a bylo veřejným tajemstvím, že zralý muž na svou ženu velmi žárlil, přesto jí však hlavní roli ve Vávrově dramatu Kladivo na čarodejnice (1969), kdy se třiadvacetiletá Soňa zcela odhalila, bezvýhradně doporučil.

Konec 60. a celá 70. léta se režisér Haspra věnoval kromě divadelní práce hlavně televizním inscenacím - Ženský zákon (1967), Portrét Doriana Graya (1969), Kde je tvůj bratr Ábel? (1971), Cid (1973), Psi (1975), Druhá láska (1977), Mandragora (1979). Psychologickým snímkem Výlet do mladosti (1983), pojednávajícím o romantické studentské lásce, se stárnoucí režisér lehce odklonil od obvyklých témat, ovšem filmy Solúnští bratři (1988), Slečna od Maxima (1988) nebo Všichni lidé budou bratři (1996) se opět vrátil ke své stěžejní tvorbě. A také sbíral ocenění- laureát Státní ceny (1970), cena Svazu divadelních umělců (1977) a v r. 1984 se stal Zasloužilým umělcem. Natočil téměř 30 televizních inscenací, jeho posledním filmovým počinem byl Dům bez sluhy (1998), na divadelních scénách zanechal nesmazatelný otisk své specifické tvorby.

Obě dcery šly ve šlépějích rodičů, starší Natálie však slibnou kariéru herečky kvůli manželství a synovi (1990) přerušila a již na ni nenavázala, mladší Katarína vkročila na uměleckou dráhu úspěšným učinkováním v muzikálech. Se svou manželkou Soňou Valentovou prožil uznávaný režisér krásných 38 manželských let, bohužel v necelých pětasedmdesáti letech onemocněl akutní leukémií a přes včasnou lékařskou pomoc v březnu 2004 zákeřné chorobě podlehl. Je pohřben v Bratislavě ve Slavičím údolí, r. 2005 mu byla in memoriam udělena Státní cena - Pribinův kříž I. stupně.

Autor: Angelika2808