Josef Celerin

Český operní basista Josef Celerin se narodil 19. listopadu roku 1898 v Plzni. Po obecné škole vystudoval českobudějovický učitelský ústav, když studia ukončil úspěšně složenou maturitní zkouškou v roce 1918. Již od dětských let se v něm probouzela láska ke zpěvu a svůj pěvecký talent uplatnil i jako učitel, když krátce učil na národních školách.

Po roce 1918 se začal jako samouk záměrně připravovat, aby mohl zpěv výslovně studovat. Po roce 1919 se Celerin školil u uznávaného českého barytonisty Gustava Svojsíka /1879-1940/ na jeho soukromé hudební škole v Čeckých Budějovich. Josef Celerin dělal rychlé pokroky, takže již v letech 1920 až 1922 hostoval v opeře i operetě v Českých Budějovicích. Od roku 1922 získal stálé angažmá sólisty Jihočeského národního divadla v Českých Budějovicích, ke vydržel do konce divadelní sezóny 1923/1924.

Od sezóny 1924/1925 po dohodě s vedením divadla v Olomouci získal stálé smluvní angažmá a jako sólista získal jak velké umělecké zkušenosti, tak si rozšířil svůj basový repertoár. V Olomouci vydržel do konce roku 1929, když již před tím opakovaně hostoval v basových partech operních scén ve Vídni a Krakově.

Své pěvecké schopnosti, zejména hlasovou techniku si zdokonaloval u Carla Emericha /1890-1942/ a českého tenoristy Miloslava Jeníka /1884-1944/. V letech 1925 – 1930 byl poměrně pravidelným hostem operní scény Národního divadla v Praze. V té době byl obsazován do náročných basových partů, např.: role Vodníka /1925, Dvořák-Rusalka/; role Beneše /1926, Smetana-Dalibor/; role Marbuela /1926, Dvořák-Čert a Káča/; Role Kecala /1928, Smetana-Prodaná nevěsta/.

Jeho jmenování za stálého člena operního souboru Národního divadla v Praze prosadil šéf opery Otakar Ostrčil počínaje dnem 1.1.1930. Jako sólista se Josef Celerin uplatnil měrou vrchovatou. K rolím basového partu, které již před tím měl ve svém repertoáru připojil např. Sparfucila ve Verdiho Rigolettu /1931/; Komtura v Mozartově Donu Giovannovi /1935/; Chrudoše v Smetanově Libuši /1936/; vysloužilce Bonifáce ve Smetanově Tajemství /1940/ aj.

Celerinovo angažmá v Národním divadle bylo ukončeno jeho předčasným penzionováním na konci června roku 1942. Důvodem byly diskriminační zákony a skutečnost, že jeho manželka neměla dostatečný arijský původ. V letech 1942 až 1943 pracoval jako úředník a V průběhu roku 1943 získal stále angažmá sólisty opery Městského divadla v rodné Plzni.

Angažmá u plzeňského divadla bylo narušeno jeho uvězněním a umístěním do pracovního tábora, odkud se vrátil ke své umělecké práci až po osvobození vlasti v květnu 1945. Po osvobození se stal opět sólovým basistou až do svého odchodu na zasloužený odpočinek koncem srpna roku 1962. Josefa Celerin se objevil v rozmezí 30. až 50.let minulého století v českých filmech. Poprvé zpíval a hrál sedláka Míchu ve slavné zfilmované opeře Bedřicha Smetany – Prodaná nevěsta /1933, rež. Svatopluka Innemanna, Emila Pollerta a Jaroslava Kvapila/.

V druhém případě se představil na filmovém plátně ve stejné opeře a zazpíval part sedláka Krušiny ve filmu Pantáta Bezoušek /1941, rež. Jiří Slavíček/, v představení z Národního divadla, které navštívil hrdina Raisova románu Pantáta Bezoušek v podání Jaroslava Vojty. Poslední Celerinův výstup před filmovou kamerou se odehrál v roce 1956 , kdy ztvárnil postavu žalářníka Beneše ve filmové adaptaci Smetanovy opery Dalibor /1956, rež. Václava Krška/.

Znalcům operního umění Josefa Celerina jistě neunikne, že Benešův part ve skutečnosti nazpíval místo Celerina zpěvák Zdeněk Kroupa.

Jeho hlas zazněl opakovaně v rozhlase a pro budoucí generace byl zaznamenán na gramofonových deskách. Napsal knihu svých vzpomínek na dobu protektorátní s názvem Mé mlčení – Jaro Národního divadla v Praze /1945/, dobu velkých morálních i mravních zkoušek, ve které prokázal svou odvahu, když se nerozvedl se svou ženou a vystavil se smrtelnému nebezpeční.

Před ukončením své umělecké dráhy operního pěvce byl poctěn titulem Zasloužilého člena Národního divadla/1961/. Josef Celerin zemřel v Praze 22. dubna roku 1971, ve věku nedožitých sedmdesáti tří let.


Erkul

Autor: Erkul