Svatopluk Havelka

Svatopluk Havelka pochází ze severní Moravy, studoval na gymnáziu ve Valašském Meziříčí, souběžně hrál na klavír a violu, konec války strávil jako totálně nasazený dělník. Po válce byl přijat na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, kde studoval hudební vědu a výchovu, zároveň soukromě studoval skladbu u K. B. Jiráka. Po dokončení studií (1949) nastoupil do Československého rozhlasu v Ostravě, kde vedl folklórní soubor, věnoval se také úpravě lidových písní. V Ostravě se také seznámil se svou budoucí manželkou, herečkou Libuší Havelkovou.

Záběr činnosti Svatopluka Havelky byl velmi široký, kromě písňové tvorby komponoval kantáty, symfonie, symfonické básně, s přechodem ke křesťanské víře v posledních letech skládal též oratoria. Významnou součást tvorby Svatopluka Havelky je jeho práce pro film. Původně začal skládat hudbu pro dětské filmy režiséra Milana Vošmika (první z nich byl film ČERVENÉ TULIPÁNY, 1952, později například HONZÍKOVA CESTA, 1956), od poloviny 50. let začal úzce spolupracovat s režisérem Vojtěchem Jasným, z jejich první kooperace vzešel film DNES VEČER VŠECHNO SKONČÍ (1954), později Havelka svými hudebními kompozicemi výrazně přispěl k umělecké kvalitě dalších Jasného filmů (AŽ PŘIJDE KOCOUR, 1963; DÝMKY, 1966; VŠICHNI DOBŘÍ RODÁCI, 1968). Neméně významná je hudební složka, kterou Havelka vybavil filmy Václava Vorlíčka (KDO CHCE ZABÍT JESSII, 1966; KONEC AGENTA W4C PROSTŘEDNICTVÍM PSA PANA FOUSTKY, 1967; PANE, VY JSTE VDOVA, 1970; zde ústřední píseň zpívá Petr Spálený). Z dalších známých filmů, které disponují hudbou Svatopluka Havelky, je na místě uvést UCHO (1970), MAREČKU, PODEJTE MI PERO (1976), PRINC A VEČERNICE (1978; opět spolupráce s V. Vorlíčkem) nebo BOŽSKÁ EMA (1979). Svatopluk Havelka napsal hudbu celkem k 70 celovečerním filmům, ke stovce krátkých nebo středometrážních filmů, komponoval též pro televizi, rozhlas, psal i scénickou hudbu pro divadla.

Svatopluk Havelka získal v letech 1963 a 1968 cenu za nejlepší filmovou hudbu, v roce 1982 obdržel cenu ministerstva kultury, v roce 1984 pak dostal cenu Svazu skladatelů. Zadostiučinění se mu dostalo ale až po roce 1989, kdy byl jmenován profesorem skladby na hudební fakultě AMU. Souběžně s tím také omezil svou práci pro film a televizi, jeho posledním počinem byla hudba k polodokumentárnímu filmu ZDRAVÝ NEMOCNÝ VLASTIMILENÝ BRODSKÝ (1999), který režíroval jeho syn Ondřej.

Svatopluk Havelka byl dvakrát ženatý, jeho první manželství s Libuší Drboutovou (známou herečkou Libuší Havelkovou) skončilo v roce 1962 rozvodem, podruhé se pak v roce 1963 oženil s Evou Kudrnovou. Ze čtyř dětí vyniká syn Ondřej Havelka (*1954), herec, zpěvák a režisér.

Svatopluk Havelka zemřel v Praze 24. února 2009 ve věku 83 let.

Autor: argenson

SVATOPLUK HAVELKA (nar. 2.5.1925, Vrbice, okres Karviná – zemřel 24. února 2009, Praha) pocházel z rodiny strojvůdce. Od dětství se učil na housle a klavír. Jako gymnazista za protektorátu spoluzaložil ve Valašském Meziříčí studentský divadelní kroužek, pro nějž psal svou první hudbu. Po válce studoval soukromě skladbu u Karla Boleslava Jiráka (1945-47) a současně absolvoval na Univerzitě Karlově v Praze studia hudební vědy (u Antonína Sychry a Josefa Huttera) a hudební pedagogiky (u Bohumila Liebicha) na pedagogické fakultě a filozofii a historii na filozofické fakultě. Krátce pracoval jako programový redaktor v oblasti folkloristiky a hudební režisér v hudební redakci Čs. rozhlasu v Ostravě (1949-50), kde jeho zájem o lidovou hudbu vyústil v založení folkloristického souboru Nový tanec (NoTa). Během vojenské služby (1951-54) byl činný v Armádním uměleckém souboru Víta Nejedlého jako skladatel a hráč na cimbál. Od roku 1954 působil jako skladatel na volné noze. Ve své hudební řeči, vyznačující se expresivní melodikou, výraznou rytmikou a originálním smyslem pro zvukové kombinace, vycházel spíše z tradičního hudebního myšlení a z podnětů lidové hudby, od počátku 60. let využil dílčím způsobem některé postupy tzv. Nové hudby. V posledních desetiletích vyhledával ryze duchovní, intimně motivované inspirace, jimž dokázal vždy najít adekvátní formu. Vedle komponování velkých děl orchestrálních a vokálně instrumentálních, baletních symfonií i komorních skladeb psal úpravy lidových písní, sborové písně, skladbu pro spartakiádu (1955) apod. Rozsáhlou linii v Havelkově tvorbě představuje od počátku 50. let filmová a scénická hudba, jež obsahuje partitury k 70 celovečerním a 150 krátkým filmům, skladby k rozhlasovým, televizním a divadelním inscenacím (Vivisekce – Laterna magika; Tvrdohlavá žena – Divadlo na Vinohradech). Žánrové spektrum jeho filmové hudby se pohybuje od snímků o dětech a pro děti (Honzíkova cesta, Pohádka o staré tramvaji, Případ Lupínek, série o detektivu Martinovi, Tony, tobě přeskočilo), pohádek (Princ a Večernice) přes tituly poetické (Touha, Až přijde kocour, Všichni dobří rodáci), komediální (Hotel pro cizince, Kdo chce zabít Jessii?, Konec agenta W4C prostřednictvím psa pana Foustky, „Pane, vy jste vdova!“, „Marečku, podejte mi pero!“) a historické (Na Žižkově válečném voze, Božská Ema) až po psychologická, společenská a okupační dramata (Zářijové noci, Dům na Ořechovce, První den mého syna, Stud, Ohlédnutí, Ucho, Rodeo) či kriminální a špionážní příběhy (Znamení Raka, Jeden z nich je vrah, Případ mrtvého muže). Často spolupracoval s režiséry Milanem Vošmikem, Ladislavem Helgem, Václavem Vorlíčkem, Antonínem Mášou a Dušanem Kleinem. V letech 1990-2002 vyučoval jako profesor skladby na pražské HAMU. Z prvního manželství s herečkou Libuší Havelkovou (1924-2017) pochází herec a hudebník Ondřej Havelka (nar. 1954). – Filmografie (neúplná): (krátké dokumentární filmy) Lidé jednoho srdce (1953; r. Vojtěch Jasný, Karel Kachyňa, Čchu Paj-in, Tüng Siao-wu), Šerm bodákem I-III (1955; r. Jaroslav Šikl), Před velkými dešti (1959; r. Lubor Mikula), Šeroká je cesta (1960; r. Vlastimil Doseděl), Přítel nikotin (1968; r. Vlastimil Doseděl), Putování za Karlem IV. (1968; r. Jaroslav Boček), Den se sedmi křížky (1970; r. Josef Strnad), Praha secesní (1975; r. František Vláčil), El condor pasa (1975; r. Jaroslav Šikl), Umění scénografie (1976; r. Jindřich Ferenc), Dva vladaři (1977; r. Jaroslav Šikl), Fuga pro lidské srdce (1979; r. Jaroslav Šikl), Slovník (1979; r. Pravoslav Flak, Stanislav Razdorskij), Krystalizace představ (1980; r. Jan Iván); (krátké animované filmy) Hvězda betlémská (1969; r. Hermína Týrlová), Žena, růže, skřítek, zlost (1969; r. Antonín Horák), Píšťalka (1971; r. Hermína Týrlová), O statečné Kačence aneb Krčma hrůzy (1972; r. Jaroslav Boček), Parohy (1972; r. Josef Kluge), Prach a broky (1973; r. Josef Kluge), Tik – tak (1974; r. Garik Seko), Na posedu (1974; r. Josef Kluge), Pozor, medvěd! (1974; r. Josef Kluge), Straka zlodějka (1976; r. Josef Kluge), Botička (1988; r. Radek Pilař); (krátké hrané filmy) Červené tulipány (1952; r. Milan Vošmik), Vianočný dar (1953; r. Peter Solan), Matúš (1953; r. M. Vošmik), Návraty (1964; r. Jaroslav Šikl), Prostě ani muk (1966; r. Miroslav Sobota), Náš furiant (1974; r. Miroslav Sobota), Skokan (1974; r. Miroslav Sobota), Sokyně (1974; r. Miroslav Sobota), Tanečník (1974; r. Miroslav Sobota); (celovečerní hrané filmy) Dnes večer všechno skončí (1954; r. Vojtěch Jasný, Karel Kachyňa), Honzíkova cesta (1956; r. Milan Vošmik), Zářijové noci (1957; r. Vojtěch Jasný), Touha (1958; r. Vojtěch Jasný), Hry a sny (1958; r. Milan Vošmik), Dům na Ořechovce (1959; r. Vladislav Delong), Zpívající pudřenka (1959; r. Milan Vošmik), povídka Bloudění (r. Milan Vošmik) z filmu Vstup zakázán (1959), Zlé pondělí (1960; r. Milan Vošmik), Přežil jsem svou smrt (1960; r. Vojtěch Jasný), Případ Lupínek (1960; r. Václav Vorlíček), Jarní povětří (1961; r. Ladislav Helge), Pohádka o staré tramvaji (1961; r. Milan Vošmik), Kuřata na cestách (1962; r. Václav Vorlíček), Bílá oblaka (1962; r. Ladislav Helge), Anička jde do školy (1962; r. Milan Vošmik), Až přijde kocour (1963; r. Vojtěch Jasný), Lucie (1963; r. Karel Steklý), Bez svatozáře (1963; r. Ladislav Helge), Marie (1964; r. Václav Vorlíček), Skok do tmy (1964; r. Vladislav Delong), Táto sežeň štěně (1964; r. Milan Vošmik), Místenka bez návratu (1964; r. Dušan Klein, Miroslav Sobota), První den mého syna (1964; r. Ladislav Helge), povídka Magdalena (r. Milan Vošmik) z filmu Povídky o dětech (1964), Volejte Martina (1965; r. Milan Vošmik), Kdo chce zabít Jessii? (1966; r. Václav Vorlíček), Dýmky (1966; r. Vojtěch Jasný), U telefonu Martin (1966; r. Milan Vošmik), Martin a červené sklíčko (1966; r. Milan Vošmik), Martin a devět bláznů (1966; r. Milan Vošmik), Znamení Raka (1966; r. Juraj Herz), Hotel pro cizince (1966; r. Antonín Máša), Konec agenta W4C prostřednictvím psa pana Foustky (1967; r. Václav Vorlíček), Stud (1967; r. Ladislav Helge), Na Žižkově válečném voze (1968; r. Milan Vošmik), Ohlédnutí (1968; r. Antonín Máša), Všichni dobří rodáci (1968; r. Vojtěch Jasný), Těch několik dnů... (1968; r. Yves Ciampi), Tony, tobě přeskočilo (1969; r. Věra Plívová-Šimková, Drahomíra Králová), Svatej z Krejcárku (1969; r. Petr Tuček), „Pane, vy jste vdova!“ (1970; r. Václav Vorlíček), Jeden z nich je vrah (1970; r. Dušan Klein), Ucho (1970; r. Karel Kachyňa), Lekce (1971; r. Dušan Klein), Rodeo (1972; r. Antonín Máša), Tajemství zlatého Buddhy (1973; r. Dušan Klein), Zatykač na královnu (1973; r. Dušan Klein), Případ mrtvého muže (1974; r. Dušan Klein), Město nic neví (1975; r. Dušan Klein), „Marečku, podejte mi pero!“ (1976; r. Oldřich Lipský), Případ mrtvých spolužáků (1976; r. Dušan Klein), Proč nevěřit na zázraky (1977; r. Antonín Máša), Princ a Večernice (1978; r. Václav Vorlíček), Božská Ema (1979; r. Jiří Krejčík), Pytláci (1981; r. Hynek Bočan), Vinobraní (1982; r. Hynek Bočan), Tichá radosť (1985; r. Dušan Hanák), Nebojsa (1988; r. Julius Matula), Sřivánčí ticho (1989; r. Antonín Máša), Byli jsme to my? (1990; r. Antonín Máša), Tichá bolest (1990; r. Martin Hollý), Zdravý nemocný Vlastimilený Brodský (1999; r. Ondřej Havelka).

Zdroj: NFA / -fik-