František Zvarík

Herec, tanečník a zpěvák František Zvarík se ve svém volném čase věnoval také výtvarnému umění. Zvarík skutečně i s velkou láskou a dobře kreslil a maloval, proto i pořádal své výstavy. František Zvarík byl mimořádně nadaný, ostatně měl to v genech, vždyť byl jedním z členů rozvětveného uměleckého rodu. Zvarík byl manželem herečky Evy Krížikové, synem herečky Tildy Zvaríkové – Thomkové a švagrem zpívající herečky Eleny Pappové – Zvaríkové.

František Zvarík odmaturoval na martinském Gymnáziu a protože jej to od dětství tíhlo k umění, absolvoval herectví a operní zpěv na bratislavské konzervatoři. Za svou více než 6o-ti letou divadelní kariéru vytvořil na domácích jevištích přes dvě stovky různorodých postav jak činoherních, tak operních. Zvarík byl nejen členem bratislavské činohry Slovenského národního divadla, ale také sólistou zdejší opery v oboru bas. „Múzy mě nezbedně pokoušeli a sváděli chvíli na jednu a chvíli na druhou cestu. Jejich svodům, jak se i později ukázalo, jsem nevěděl jak odolat,“ omlouval Zvarík v rozhovorech svou uměleckou oboustrannost. V čase Slovenského národního povstání se Zvarík stal členem Frontového divadla, ale po válce se na slovenskou první scénu vrátil a zůstal jí věrný de facto až do své smrti. Na operní scéně se Zvarík uvedl titulní rolí Musorgského opery Boris Godunov a k ní záhy přidal ještě Štelinu v první slovenské národní opeře Krútňava E. Suchoně. Kromě těchto uvedených rolí ztvárnil Zvarík ty nejslavnější postavy operních děl domácího i světového repertoáru a nezapomenutelný se stal jako Mefistofeles z Gounodova Fausta a Markéty; coby Figaro z Mozartovy Figarovy svatby nebo jako Filip II z Verdiho Dona Carlose. Zvarík ale nebyl jenom zdatným operním pěvcem, protože i výčet činoherních rolí vypovídá o jeho neskonalém a široce rozvrstveném uměleckém talentu. Zvarík byl hercem Goldoniho, Shakespearových, Schillerových i Molierových her a nechyběl ani u legendárního muzikálového představení Na skle malované, kde ztvárnil četníka Rozvážného. Zvarík byl své scéně věrný bězmála šest desítek let a naposledy se na divadelní jeviště postavil v představení Tančírna.

František Zvarík má svůj vstup do dějin kinematografie obestřen štěstím a smůlou zároveň, neboť měl debutovat hlavní rolí v Hollého folklorním filmu Hanka se vdává, ale snímek se natáčel koncem okupace a v čase Slovenského národního povstání zůstal nedokončen. Za oficiální vstup na filmové plátno se ve Zvaríkově případě proto dá považovat mladík na zábavě ve Fričově dramatu ze života horalů před první světovou válkou Varuj!. Hned další film, Wassermanova optimistická komedie, Tři kamarádi nabídla Zvaríkovi kromě role inženýra Štěpána Donela možnost si na plátně také zazpívat a proto jej uslyšíme v z árii Všechno je hotovo ze Smetanovy opery Prodaná nevěsta. Z mladých atraktivních mužů se Zvarík postupem let přehrál do charakterních rolí a s přibývajícími lety se obsah jeho filmové práce zmenšoval. K rolím, na které si diváci dodnes u Zvaríka vzpomenou patří sportovec Ivan Trnovský z Wassermanovy komedie Čertova stěna; Ferko z Machovy komedie Rodná zem; nacista Kretschmer z Cikánova válečného Juráška; Pätoprstý z Lettrichovy detektivky Smrt přichází v dešti; Galba z Bahnova historického filmu Skrytý pramen; kněz z Párnického dramatu Kára plná bolesti nebo šarmantní primář blázince Rudolf z Herzovy hudební komedie Kulhavý ďábel, v němž ho mluví J. Tříska. Ve Zvaríkově filmografii najdeme také skutečnou postavu světových dějin a to N. M. Hendersona, britského velvyslance v Berlíně, z Vávrova velkofilmu o tragických politických událostech roku 1938 natočeném pod názvem Dny zrady. Protože Zvaríkovi nabídnul poslední větší filmovou roli Nvota ve své tragikomedii Kruté radosti zůstává jeho nejvýraznější hereckou kreací ve světové kinematografii postava Markuse Kolkockého v oscarové tragikomedii Obchod na korze Kadára a Klose.

František Zvarík byl mezi lidmi oblíbený také jako propagátor a hlavně interpret slovenských lidových písní a proto na jeho pěveckém kontě najdeme i dvě samostatná profilová alba.

František Zvarík se sám považoval za renesančního člověka, za Pierota s puškou, respektive se štětcem a tak svůj život i uměleckou práci zachoval čtenářům na stránkách memoárové knihy Pierot s puškou, která se později dočkala volného pokračování pod názvem Pierot bez pušky.

František Zvarík byl r. 1968 jmenován Zasloužilým umělcem, v r. 1992 obdržel titul Čestného občana města Vrútky a v r. 2oo1 mu prezident Slovenska udělil vysoké státní vyznamenání Řád Ľudovíta Štúra I. třídy.

František Zvarík zemřel měsíc po svých 87. narozeninách.

Bibliografie – spisovatelská: 1984 – Pierot s puškou; 2ooo – Pierot bez pušky

Divadlografie – činoherní (výběr): ? – Maxim Gorkij: Na dně (baron); 1941 – Suchovo – Kobylin: Smrt Tarakina (Kačala); 1942 – Friedrich Schiller: Viliam Tell (Ulrich Rudenz); 1943 – Heinrich von Kleist: Rozbitý džbán (Licht); Whilliam Shakespeare: Sen noci svatojánské (stolař); Petr Zvon: Tanec nad pláčem (rytíř Gejza z Orešian); Jean Baptiste Poquelin de Moliere: Zdravý nemocný (pan Purgon); 1956 – Carlo Goldoni: Čtyři hrubiáni (Lunardo); 1957 – Jean Baptiste Poquelin de Moliere: Zdravý nemocný (Polichinelle); 1958 - G. Figueiredo: Liška a hrozny (Agnostas); 1959 – Whilliam Shakespeare: Macbeth (Macduff); 1961 – Carlo Goldoni: Vějíř (baron del Cedro); 1962 – Whilliam Shakespeare: Cokoli chcete (Malvolio); 1963 – Vítězslav Nezval: Nový Figaro (hrabě Almaviva); 1964 – Tenessee Williams: Tramvaj do stanice Touha (Harold Mitchel); 1965 – Murray Schisgal: Lá-á-áska (Harry Berlin); Sofokles: Vládce Oidipus (Teiresias); 1967 – Slawomir Mrožek: Tango (Stomil); 1971 – Bertold Brecht: Matka Kuráž a její děti ( kuchař); 1974 – Katarzyna Gärtnerova & Ernest Bryll: Na skle malované (četník Rozvážný); 1979 – Joseph Kesselring: Brooklynská noc (Teddy Brewster); 1984 – Alexandr Nikolajevič Ostrovskij: Výnosné místo (Aristarch Vyšnevskij); 1986 – Ulrich Becher & Peter Preses: Karl Bockerer (Guritsch); 1988 – Carlo Goldoni: Hry o letním bytě (Bernardino); 199o – George Feydeau: Brouk v hlavě (Rugby); 2oo1 – Martin Huba & Martin Porubjak: Tančírna (účinkující); …

Divadlografie – operní (výběr): ? – Bedřich Smetana: Hubička (Paloucký); Antonín Dvořák: Jakobín (hrabě Vilém z Harasova); Jan Cikker: Juro Jánošík (Jánošíkův otec); Giuseppe Verdi: La Traviata (baron Douphal); Bedřich Smetana: Prodaná nevěsta (Mícha); Giuseppe Verdi: Rigoletto (hrabě Monterone); 1946 – Modest Petrovič Musorgskij: Boris Godunov (Boris Godunov); 1947 – Jules Massenet: Don Quijote (Don Quijote); 1948 – Charles Gounod: Faust a Markéta (Mefistofeles); 1949 – Petr Iljič Čajkovskij: Evžen Oněgin (kníže Gremin); Eugen Suchoň: Krútňava (Štelina); 195o – Antonín Dvořák: Rusalka (vodník); 1951 – Ludwig van Beethoven: Fidelio (don Pizzaro); 1952 – Petr Iljič Čajkovskij: Evžen Oněgin (kníže Gremin); Eugen Suchoň: Krútňava (Štelina); 1954 – Modest Petrovič Musorgskij: Boris Godunov (Boris Godunov); 1955 – Wolfgang Amadeus Mozart: Figarova svatba (Figaro); 1956 – Giuseppe Verdi: Don Carlos (Filip II.); 196o – Ludwig van Beethoven: Fidelio (don Pizzaro); 1977 – Modest Petrovič Musorgskij: Boris Godunov (Boris Godunov); 1978 – Eugen Suchoň: Krútňava (Štelina); …

zdroj: Daniel Rubeš - Uzavřené osudy

Autor: řepešínský