Ačkoli byl Vladimír Leraus dlouholetou významnou osobností českého divadla, jeho jméno zůstává dodnes v obecném povědomí především díky jazykolamu „v roli lorda Rolfa hrál Vladimír Leraus“. Pocházel z železničářské rodiny a narodil se v Berouně. Otec byl strojvůdcem, ale také nadšeným ochotnickým hercem a synově zálibě v divadle nijak nebránil. Vladimír Leraus absolvoval gymnázium v rodném Berouně a začal studovat češtinu a francouzštinu na filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Souběžně ale stále směřoval k herectví a soukromě studoval u herečky Anny Suchánkové, kvůli divadlu nakonec po dvou letech vysokoškolských studií zanechal.
Jako řada jiných začínajících herců našel první angažmá ve Slovenském národním divadle v Bratislavě (1927-1929), následující tři roky strávil na jevišti Národního divadla moravskoslezského v Ostravě (1929-1932). Pro jeho další herecký vývoj mělo velký význam angažmá v Zemském divadle v Brně (1932-1941), kde získal první velké příležitosti, v nichž uplatňoval především svou obdivuhodnou práci s hlasem. Mezi jeho brněnské úspěchy patřily hlavní role v představeních Námluvy Pelopovy, Othello nebo Král Oidipus.
Do doby Lerausova brněnského angažmá spadá také jeho debut před filmovou kamerou. Zasloužil se o to brněnský režisér Aleš Podhorský, který do svého filmu HŘÍCH MLÁDÍ (1935) obsadil i další herce z Brna, s nimiž měl zkušenosti. Film ale neměl valný úspěch a Podhorský se do dalšího filmování již nepustil. Vladimír Leraus přešel v průběhu války do Prahy a v letech 1941-1952 (s přestávkami způsobenými uzavřením divadel okupační správou) hrál ve Vinohradském divadle. Jeho přechod od milovnických rolí k charakterním postavám zde dokumentovalo především vystoupení v představení Zmoudření Dona Quijota, po válce zazářil ve hře Théseus mořeplavec. Krátce po příchodu do Prahy se také znovu objevil na filmovém plátně. Očního lékaře, který přispěje k uzdravení dosud slepé dívky, ztvárnil v melodramatu MODRÝ ZÁVOJ (1941) po boku Vlasty Matulové. S Marií Glázrovou pak vytvořil pár v postavě dirigenta Štěpána Tuzara (GABRIELA, 1941). Režisér tohoto filmu, M. J. Krňanský, dal pak Lerausovi další příležitost ve filmu ŽÍZNIVÉ MLÁDÍ (1943).
I po válce Vladimír Leraus točil filmy, v některých letech i několikrát ročně, význam jeho rolí ale výrazně poklesl. V nevelkých úlohách se objevil v historických filmech (JAN HUS, 1954; JAN ŽIŽKA, 1955; PROTI VŠEM, 1957), dodnes si jej diváci mohou připomenout ve slavné historické komedii CÍSAŘŮV PEKAŘ – PEKAŘŮV CÍSAŘ (1951), kde hrál uherského vyslance, v postavě plukovníka Krause se pak připomněl v legendárním filmovém zpracování románu DOBRÝ VOJÁK ŠVEJK (1956). Jeho jméno je ale spojeno také s odstrašujícími příklady poúnorové kinematografie jako byly filmy ANNA PROLETÁŘKA (1952) nebo RUDÁ ZÁŘE NAD KLADNEM (1955).
Z Vinohradského divadla odešel Vladimír Leraus v roce 1952 a jeho další působení až do odchodu do penze je spojeno s činohrou Národního divadla (1952-1974). Zvláště v 50. a 60. letech nastudoval několik představení ročně a jeho herectví vyniklo především v domácí i světové klasice (Naši furianti, Tři sestry, Škola pro ženy), pozornost si ale získal účastí v moderních hrách (Bílá nemoc). Jeho posledním vystoupením na jevišti Národního divadla ve stálém angažmá byla postava radního Horiny v Paličově dceři, kterou alternoval s Milošem Nedbalem. I po odchodu do penze pak ale v Národním divadle vystupoval jako host, naposledy ve Strakonickém dudákovi v roce 1983.
Práce v divadle byla pro Vladimíra Lerause vždy prioritou a jeho další participace ve filmu se odehrávala jen sporadicky a v nevelkých rolích. Zaznamenat jej můžeme v neprávem opomíjeném dramatu ZDE JSOU LVI (1958), mediálně známější se jeví jeho nevelké kreace v komediích jako KRÁL KRÁLŮ (1963) nebo SLEČNA GOLEM (1972), v šedesátých letech začal více spolupracovat s televizí (KRÁLOVSKÝ GAMBIT, 1974), bohaté uplatnění našel v rozhlase, kde účinkoval v řadě dramatizací a inscenací, s oblibou se věnoval i recitaci. Naposledy stál před kamerou jako dvořan ve filmu ŠAŠEK A KRÁLOVNA (1987).
Při příležitosti 60. narozenin obdržel Vladimír Leraus titul Zasloužilého umělce (1965), mezitím byl již nositelem čestného titulu Zasloužilého člena Národního divadla (1962). Zemřel v Praze 29. června 1991 ve věku nedožitých 86 let.
Autor: argenson .
