Hana Zagorová

Hana Zagorová původně toužila po kariéře divadelní herečky a vystudovala brněnskou JAMU (studium absolvovala Vančurovým představením Josefína; tuto roli později ztvárnila i v televizi). Nakonec se její doménou stal zpěv, k němuž se dostala víceméně náhodou. Začala spolupracovat s ostravským rozhlasem, kde vznikly její první nahrávky, již v roce 1965 měla v televizi vlastní pořad Písničky pro Hanku. Její vzestup mezi nejpopulárnější zpěváky začal až s rokem 1969, kdy přesídlila do Prahy a stala se objektem zájmu předních skladatelů (např. Karel Svoboda, který pro ni napsal písně jako Gvendolína nebo Studánko stříbrná). Hlasové nedostatky Hany Zagorové (nakřáplý hlas se špatnou výslovností sykavek) se paradoxně staly její předností, protože díky nim měla osobitý projev a mezi ostatními zpěvačkami byla snadno rozpoznatelná. Její repertoár měl po celá 70. a 80. léta značně kolísavou kvalitu – od skutečně kvalitních šansonů s působivými texty (z nichž mnohé si napsala sama) ke kolovrátkovému popu. Počátkem 70. let hostovala v Semaforu (Kytice), poté se téměř výhradně soustředila na zpěv, stěžejní je její spolupráce s kapelníkem a skladatelem Karlem Vágnerem, která se datuje od roku 1973. Dnes se dá těžko soudit, zda Zagorová byla v té době nejlepší zpěvačkou, ale osobitý hlas spolu se šťastným výběrem zahraničního i domácího repertoáru vedl k tomu, že plných devět let (1977-1986) byla vítězkou Zlatého slavíka, byť poslední ročníky ji i její okolí stály značné úsilí, což sama přiznává. Od roku 1975 spolupracovala se zpěvákem Petrem Rezkem (hity Asi, asi; Duhová víla), počátkem 80. let ji začali doprovázet mladí zpěváci Petr Kotvald a Stanislav Hložek. Tento fakt spolu se snahou o udržení přízně publika a omlazení repertoáru vedl ke značně diskutabilní tvorbě a její televizní vystoupení byla často nedůstojná dámy na prahu čtyřicítky; nicméně v této době (první polovina 80. let) byla Zagorová na skutečném vrcholu popularity. Také v této době vznikly skutečně kvalitní písně stojící za poslech i dnes, ale zanikají v nahrávkové nadprodukci, které hudební a textové klenoty stahují do dobově šedivého průměru. Po skončení vítězné éry ve Zlatém slavíku se její repertoár stal více šansonovějším a kvalitnějším. V roce 1989 podepsala petici Několik vět, což vedlo k dočasnému zákazu činnosti těsně před pádem komunismu. V komorní písňové tvorbě pokračovala i v 90. letech, nicméně koncem dekády pod vlivem velkých návratů zpěvaček své generace se i Zagorová prosadila moderním zvukem (hity Je naprosto nezbytné, Navěky zůstane pouze čas). Hana Zagorová nahrává a koncertuje dodnes, nyní mj. vystupuje v muzikálu Jack Rozparovač. K pěvecké kariéře Hany Zagorové můžeme mít řadu výhrad, nicméně čtyřicet let na scéně populární hudby je hodno především obdivu bez ohledu na kritické posouzení faktu, kolik z více než tisícovky jejích písní patří do zlatého fondu.

Televizní a filmová tvorba Hany Zagorové čítá poměrně malý počet titulů. V roce 1969 hrála s Josefem Lauferem v televizním filmu Madam a sedm loupežníků, v roce 1970 v inscenaci Tlustý pradědeček, v dalších letech vystupovala v televizi převážně v hudebních pořadech. V roce 1980 dostala hlavní (a jedinou) filmovou roli v povedené parodii Trhák z dílny dvojice Svěrák-Smoljak. Trhák je zdařilý a dodnes populární film, nicméně participace Hany Zagorové není jeho nejsilnější stránkou, sama zpěvačka nemá o svém hereckém výkonu nijak valné mínění. V poslední době se Hana Zagorová objevila ve filmu Hrubeš a Mareš jsou kamarádi do deště (2005).

Prvním manželem Hany Zagorové byl od roku 1986 tanečník Vlastimil Harepes. S ním se v roce 1991 rozvedla a vzápětí se podruhé provdala za slovenského operního pěvce Štefana Margitu, jehož po omezení svých vlastních aktivit v 90. let doprovázela na koncertních turné a divadelních angažmá po celém světě. Hanu Zagorovou po celý život provází problematické soukromí, ať již to byly partnerské problémy před prvním sňatkem nebo vážné krevní onemocnění, jež jí v minulosti nedovolovalo opustit republiku déle než na tři týdny.

Autor: argenson