Jiří Trnka

Český výtvarník a režisér animovaných filmů, ilustrátor, malíř a sochař, spolu s Hermínou Týrlovou a Karlem Zemanem tvůrce českého animovaného filmu. Vyrostl v rodině, kde se podomácku vyráběly hračky. V roce 1923 se seznámil s Josefem Skupou a začal hrát loutkové divadlo. V letech 1929 – 1935 studoval u Jaroslava Bendy na Uměleckoprůmyslové škole v Praze. Téměř rok provozoval vlastní loutkové Dřevěné divadlo v sále Rokoka na Václavském náměstí (1936 – 1937). V roce 1937 se poprvé setkal s loutkovým filmem, když pro režiséra reklamních filmů Karla Dodala vyrobil loutku Hurvínka. Událostí roku 1939 se na knižním trhu staly jeho ilustrace k pohádkové knize Míša Kulička. V témže roce zahájil scénografickou spolupráci s Osvobozeným divadlem (Nebe na zemi) a Národním divadlem v Praze, kde vyhrál soutěž na výpravu Smetanovy Libuše. Začátkem války začala jeho dlouholetá spolupráce s režisérem Jiřím Frejkou (Shakespeare: Zimní pohádka a další inscenace, Plautus: Lišák Pseudolus, Klicpera: Zlý jelen). Za války se Trnka stal spolu s Adolfem Zábranským tvůrcem nového ilustračního typu pro děti, vedle dalších v roce 1941 ilustroval Karafiátovy Broučky a zároveň začala jeho dlouholetá spolupráce s Františkem Hrubínem (Říkejte si se mnou až po soubor Špalíček). Uprostřed okupace namaloval obrazový triptych Český Betlém (1943), v němž vyjádřil svou představu krásy, pokoje a míru.

V roce 1945 spolu s mladými výtvarníky založil studio kresleného filmu Bratři v triku a na příštích 20 let se upsal filmu. Po reakci na válku (Pérák a SS) byl podle jeho námětu i uměleckého návrhu natočen první výtvarným názorem český kreslený film Zasadil dědek řepu. V té době začala Trnkova spolupráce se scenáristou Jiřím Brdečkou. V roce 1946 založil studio loutkového filmu, kam za ním přešli i jeho budoucí hlavní spolupracovníci Stanislav Látal a Břetislav Pojar. V roce 1947 natočil básnickou loutkovou suitu Špalíček, která se spolu s hudbou Václava Trojana stala vystižením národní představy o životě, štěstí, pokoji a práci. V roce 1948 natočil svůj první celovečerní loutkový film Císařův slavík. V roce 1950 po třech krátkých filmech Román s basou (1949), Árie prérie (1949) a Čertův mlýn (1949) usiloval se svými animátory v pohádce Bajaja o skutečné loutkoherectví. Po pohádce O zlaté rybce (1951) s vtipným komentářem v podání Jana Wericha dokončil v roce 1952 Staré pověsti české, v nichž v dokonalé syntéze hereckého slova, hudby, děje a stylizovaných stroze modelovaných loutek vystihl monumentalitu a velebnost starých mýtů. V roce 1954 pracoval na krátkých filmech podle Haškových Osudů dobrého vojáka Švejka s komentářem Jana Wericha. Po realizaci ploškového filmu Dva mrazíci (1954) se od roku 1956 věnoval knižní ilustraci (Pohádky tisíce a jedné noci, Andersenovy Pohádky), jež v jeho pojetí dostala rysy bohatosti a výpravnosti. Podílel se v té době i na přípravě české expozice Expo 58 v Bruselu. V roce 1958 se vrátil k loutkovému filmu a pracoval na animátorsky náročné verzi Shakespearova Snu noci svatojanské. V roce 1961 opět ilustroval (Pohádky bratří Grimmů, Staré pověsti české). V roce 1964 natočil renesančně rozmarný film Archanděl Gabriel a paní Husa a o rok později vyvrcholila myšlenkově závažným loutkovým filmem Ruka jeho řada filosofických snímků Vášeň (1961) a Kybernetická babička (1962), jíž varuje před manipulací člověka stroji. V posledních letech života se kromě práce pro Expo 67 v Montrealu věnoval malbě a sochařské tvorbě, ale znovu i knižní ilustraci (Werichovo Fimfárum) a sám napsal a ilustroval půvabnou knížku Zahrada (1962), která byla i zfilmována. Je nositelem asi 50 ocenění z výstav, soutěží a filmových i výtvarných přehlídek.

Trnkův přínos spočívá v osvobození českého, ale i světového kresleného a loutkového filmu z amerického vlivu a v prosazení velké výtvarné náročnosti a v poetickém ladění. Na jeho práci pak osobitě navazovali jeho dlouholetý spolupracovník Stanislav Látal, Václav Bedřich, Adolf Born, Zdeněk Smetana a celá řada dalších. V roce 1967 byl jmenován profesorem Vysoké školy uměleckoprůmyslové, ale nemoc mu ztěžovala a nakonec i znemožnila uměleckou práci.

Jan Pömerl; 28. Letní filmová škola [upraveno]