Bedřich Prokoš

Bedřich Prokoš pocházel z početné rodiny nepříliš dobrého sociálního zázemí. Absolvoval uměleckou ryteckou školu, poté navštěvoval večerní kurzy na obchodní akademii, koncem dvacátých let ale začalo jeho působení u ochotnického divadla v pražských Nuslích. Prokoš zde byl nejen hercem, ale také režisérem a dramaturgem. V roce 1937 nastoupil k divadelní společnosti Františka Grabingera, která pak od roku 1943 fungovala jako stálá scéna pod jménem Divadlo práce a pořádala představení v pražských okrajových čtvrtích. Po válce se pak podílel na založení Městského divadla v Mostě, ještě na podzim 1945 se ale vrátil do Prahy, kde stál u zrodu Realistického divadla (1945-1954). Léta 1954 až 1958 strávil ve Vinohradském divadle, pak přešel do Národního divadla, nikoli jako herec, ale ve funkci uměleckého ředitele (1958-1965). Pak se jako herec vrátil na prkna Vinohradského divadla (1965-1971). V letech 1969-1971 byl znovu uměleckým ředitelem Národního divadla, od roku 1971 pak na naší první scéně působil již jen jako herec (do roku 1983). Herectví Bedřicha Prokoše mělo základ v realistickém pojetí bez zbytečného patosu s důrazem na interpretaci textu. I když vytvořil jistý typ současného hrdiny, vynikl především v české klasice; v Realistickém divadle hrál ve Strakonickém dudákovi nebo Létě. Z jeho vinohradských rolí stojí za zmínku Naši furianti, Soud lásky nebo Vojnarka.

S filmem se Bedřich Prokoš setkal až na prahu čtyřicítky, své první herecké kreace na stříbrném plátně dal do služeb především budovatelským snímkům, jeho debutem byla postava inženýra Kouby v socialistické agitce VÍTĚZNÁ KŘÍDLA (1950). Podobné role, veskrze v kladném vyznění jej provázely i v dalších letech, vesměs se ale jedná o již zapomenuté filmy. Z výraznějších snímků je na místě připomenout film DŮM NA OŘECHOVCE (1959), kde hrál profesora nebo roli otce jednoho z hlavních hrdinů v okupačním dramatu VYŠŠÍ PRINCIP (1960). Z Prokošových několika postav důstojníků možno zmínit roli Flibora v dramatu HVĚZDA ZVANÁ PELYNĚK (1964). Hrál také v několika slovenských filmech (SKALY A ĽUDIA, 1959; VŽDY MOŽNO ZAČIAŤ, 1961).

Ve druhé polovině 60. let začal být Prokoš obsazován do komedií, díky mnohým z nich si jej můžeme dodnes poměrně často připomínat. Jeho první rolí v tomto žánru byla postava rektora v komedii KDO CHCE ZABÍT JESSII? (1966), pak hrál kněze v originálně pojaté veselohře HAPPY END (1967), v pozdějších letech ztvárnil několik postav vysoce postavených mužů různého charakteru (JAK UTOPIT DOKTORA MRÁČKA, 1974; COŽ TAKHLE DÁT SI ŠPENÁT, 1977; KŘTINY, 1981). Menšími postavami pak několikrát přispěl k úspěšným scénářům Svěráka a Smoljaka (KULOVÝ BLESK, 1978; TRHÁK, 1980; VRCHNÍ, PRCHNI!, 1980). Ve stejné době si také zahrál jednu z posledních rolí v dramatičtějším žánru (KONEČNÁ STANICE, 1981). To také byla jeho poslední filmová role, nadále se angažoval již jen v televizi, s níž spolupracoval od počátku 60. let, hrál v 15 seriálech a také ve zdařilých inscenacích (DLOUHÝ PODZIMNÍ DEN, 1971; POSLEDNÍ KONCERT, 1979; NEZRALÉ MALINY, 1980). Posledním vystoupením Bedřicha Prokoše před kamerou byla role policejního prezidenta ve dvou dílech seriálu DOBRODRUŽSTVÍ KRIMINALISTIKY (1989).

Z dalších aktivit Bedřicha Prokoše je na místě zmínit četné účinkování v rozhlase, četl také komentáře k dokumentárním filmům. V letech 1951-1954 vyučoval herectví na DAMU.

Celý profesní život Bedřicha Prokoše po roce 1945 byl spojen také s angažováním v řadách Komunistické strany, byl předsedou Odborového svazu zaměstnanců v umění a kultuře, šéfoval také odborům v Národním divadle (zde se také po roce 1969 jako umělecký ředitel podílel na příklonu k normalizačnímu pojetí repertoáru), pracoval také ve vedení Svazu dramatických umělců. Toto jeho mimoumělecké působení mu vyneslo řadu ocenění, mimo jiné byl zasloužilým umělcem. V roce 1994 od Nadace Život umělce obdržel cenu Senior Prix.

Bedřich Prokoš byl od roku 1939 ženatý se Zdenou, rozenou Hladkou, a měl s ní dvě dcery. Dcera Václava Prokošová (*1948) je spisovatelkou a v oblasti filmu se uplatňuje jako překladatelka a autorka dialogů. Pro vydání připravila otcův vzpomínkový sborník ...a všichni jsme jen herci (1997).

Autor: argenson